Už se to blíží, dětem rychle, rodičům pomalu, ale konec už si skutečně balí kufry, je za rohem, jenom stojí na semaforech, ale nebude to dlouho trvat a padne mu zelená - prázdniny prostě končí.
Slastné dny volna nám dávají sbohem, dokonce i nám vysokoškolákům, kteří se rozhodli zkazit si prázdniny dumáním nad zářijovým zkouškovým obdobím a jeho případném bojkotování a přihlášení se na úřad práce. Inu ohlédněme se nad uplynulými dvěma měsíci a upřímně si řekněme, jestli to za něco stálo.
Já bych totiž byla docela ráda, kdyby i někdo jiný přiznal, že tyhle prázdniny, celé dva dlouhé měsíce, 62 nekonečných dnů, neudělal vůbec nic epického, nic co by stálo za řeč.
Upřímně řečeno, já mám z prázdnin vždycky velký strach, v půlce června začíná první fáze psychózy jménem Prázdninová sebevražda, fáze Plánování, kdy si nervózně okusuji nehty a do Googlu zadávám hesla jako "dobrodružství o prázdninách", "jak si užít léto", "jak mluvit s cizími lidmi a neprskat jim do obličeje" (o prázdninách se prý lidé hodně seznamují, tak nechci udělat nějaký průser), občas taky hledám různé společenské akce, například Mácháč 2016 nebo cokoli jiného, co sponzoruje nějaký alkohol a kam odjedu a po návratu si budu pamatovat akorát otevírání třetí lahve vína. Nakonec se ale kouknu na stav svého účtu, popláču si a podívám se, jaké orgány mohu prodat. Tomu se říká fáze Peněžní pláč.
Po tomto smutném aktu počítání korunek zapadlých za postelí si ale uvědomím, že jsem stejně asociální blbeček, co je všude jinde než doma nešťastný a dojdu k závěru, že seriály se samy nezhlédnou, tedy k fázi Spokojení se s krutou realitou.
Stejně mi to ale nedalo..musela jsem se podívat, co o prázdninách dělají ostatní. Nemusela jsem dlouho pátrat, protože ať jsem otevřela Facebook nebo Instagram, všude na mě vykukovaly fotky báječných dobrodružství mých přátel. Jeden se potápěl někde na Blízkém východě a hladil si nějakou mořskou potvoru, další skákal bungee jumping, tamta je na prázdninách v Africe a projíždí se na slonovi, někdo další se seznamuje s cizími lidmi v cizí zemi (Jak to děláte? Opravdu). Této fázi se říká deprese, pokud si přitom pomalu lehnu do postele s bolestí břicha, mírnou vráskou na čele a pocitem naprostého zoufalství ze svého života, nazývám to deprese jako prase (Rýmy já ráda. Rýmu ne. Hahaha).
V tu chvíli si začínám uvědomovat, jak rychle ty prázdniny utíkají a jak jsem byla jenom na chatě, kde jsem si sice párkrát trsla na místní diskošce a udělala trochu ostudy, ale jinak jsem nedělala VŮBEC NIC a s ještě větším zděšením si uvědomuji, že termín mých zkoušek se blíží rychleji než reklamy na adventní kalendáře v supermarketech. Nic ale člověka neuvrhne do ještě větší deprese, než odhalení té smutné pravdy, že takhle je každé prázdniny, každé volno, že jsem nenapravitelný lenoch, který je líný jít i na koupák a radši si opakuje scénář Gilmorových děvčat.
Celé prázdniny pak končí fází Oddychnutí, kdy definitivně skončí celé tohle utrpení a začne akademický rok 2016/2017 a já se v klidu přesunu do hospody, kde budu flákat další dva semestry, abych byla odpočatá na flákání se další léto.
A jak plodné prázdniny jste měli vy? Pevně věřím, že líných a asociálních neprázdninářů je jako hub po dešti.
