Zrcátko

Hana Haně už nezbývalo moc času, sama si to uvědomovala, nic jiného však už ne. Ani bolest ne. Byla od všeho daleko, a že má kolem sebe svoji rodinu, vnímala jen letmo. Věděla, že s ní je manžel a obě dcery.

 Ale už nevěděla, že by s manželem za osm měsíců oslavili třicáté výročí svatby. Nevěděla, že starší dcera přijela z Londýna, kde trávila posledních pět let. A nevěděla, že mladší dcera byla za sestrou na návštěvě. Věděla jen to, že se přiblížila k nějaké pomyslné hranici a už se nemůže vrátit. To jí ovšem nevadilo. Těšila se, až opustí tenhle svět, protože pro ni už neexistovala záchrana. Ještě před pár dny ji trápilo, co se stane s její rodinou. Teď už jí nezbývala síla na to se tím trápit.

Jak dlouho už tady je? Kdy začaly ty bolesti břicha? Nevěděla. Na začátku si ještě pamatovala, že za ní manžel a dcera chodili každý den, postupem času její vnímání spolkly bolesti. Teď už zbylo jen prázdno a nekonečno.

Obě dcery ležely v nemocniční posteli naproti té její. Pamatuje si, jak do pokoje vešel doktor a spočinul na nich pohledem. Obě vykukovaly z pod pokrývky jako osiřelá mláďata. Vyděšená, rozčepýřená a semknutá proti nespravedlnostem, kterých se na nich svět dopouští. Pod mléčně bílým zářivkovým světlem mžourali na doktora uplakanýma a unavenýma očima.

Kateřina

Upustila zrcátko. Třesk rozbíjejícího se skla ji probral z letargie, ve které se nacházela už od rána. Z části kvůli truchlení, z části kvůli Xanaxu, který má od matčiny smrti předepsaný. Podívala se na podlahu, která se teď třpytila střepy odrážejícími její obličej. Svůj strhaný výraz teď viděla ve všech sedmi kouscích rozbitého zrcátka. Opět se rozplakala, to ráno už ani nevěděla pokolikáté. Sbírala střepy zrcátka, které nemělo valnou hodnotu. Třeba by šlo slepit. Dávala střepy k sobě, ale ať je otáčela a sestavovala, jak chtěla, nebyl obraz kompletní. Jeden střep chyběl. Klekla si a opatrně posouvala dlaně po podlaze a koukala všude kolem, dokud se jí jeden z maličkatých střípků nezapíchl do prstu. Nebyl to ten správný, tenhle je malinký, ona hledá mnohem větší. Vzlykala a hledala všude kolem nevnímaje krev z poraněného prstu. Není to možný, nemohl se nikam ztratit, musí tady někde být. Přece se nemohl jen tak vypařit. Nemohl prostě zmizet. Utrápeně se posadila na zem a brečela a brečela. Kvůli chybějícímu střepu zrcátka.

Tu noc se jí poprvé o mámě zdálo. Do té doby nic. Čekala, že bude mít jeden z těch nadpřirozených zážitků, kdy k ní matka v noci přijde v bílé košili a ubezpečí ji, že vše bude dobré a že na ni vždy bude dohlížet. Nic takového se nestalo. Patrně by umřela hrůzou, kdyby se to stalo, ale i tak byla zklamaná, že se nestala jakýmsi médiem. Jediné, co jí do té doby smrt matky přinesla, byla spánková paralýza, která ji ochromovala téměř každou noc a k její posteli přiváděla cizí postavu, která sotva mohla být máma. Po skutečném probuzení byla zpocená a dlouhé hodiny se bála usnout. Ale dnes usnula. Po všech těch týdnech od její smrti a poté od pohřbu spala klidně.

Procházeli se po sídlišti, jako když byla malá. Byli tam všichni. Táta, sestra, ona, máma. Táta i sestra se smáli nějakému dávno zapomenutému vtipu, matka se usmívala. Šla krok za všemi a rozhlížela se okolo jako kdyby to viděla poprvé. Nebo naposled. Kateřina se otočila na matku a sledovala, jak stojí a sleduje svoji rodinu.

„Mami, jdeš?“ Zeptala se jí.

Smutně se usmála a odpověděla: „Už musím jít.“

„Zůstaň ještě chvíli. Aspoň chviličku,“ prosila ji zoufale. Ale matka se otočila a pomalu odcházela. Kateřině do očí odkudsi zasvítil odraz sluníčka. Zastínila si rukou obličej a hledala matku, ale už byla pryč. Zůstalo jen to nepříjemné světlo z prasátka. Probudila se zakrývala si oči, do kterých jí svítilo sluníčko odrážející se od balkonových dveří bytu protějšího domu.

Dlouho přemýšlela o pohřbu, který byl před třemi týdny. Někde kdysi četla, že pohřby jsou důležité pro proces truchlení. Ale už nikdo vám neřekne, jak strašné to je těsně po smrti blízkého a ještě horší za týden na pohřbu. Během týdne se začnete se ztrátou vyrovnávat. A pak si musíte obléct černé šaty, sedět v žulou obložené pohřební síni, koukat na rakev, kde se nacházejí ostatky vašeho nejbližšího člověka, poslouchat čtyři oblíbené písničky zesnulého, takže už si je nikdy nemůže poslechnout, aniž byste nebrečeli. Poté musíte přijmout soustrastné potřesení rukou od 40 lidí, z nichž minimálně polovinu neznáte a následně ignorovat jejich pohledy a očividné myšlenky o tom, jak jste napůl siroteček. Skoro by se z toho pozvracela. Tradice západních pohřbů je nekonečné trápení pozůstalých zastaralými rituály s naprosto směšnými pravidly. Ne, pohřeb není důležitý pro truchlení, je to pouze strhávání čerstvého strupu a sypání soli do rány, trestání za žal. Matka jí kdysi říkala, že indické pohřby se jí zdají jako optimální řešení. Ještě v den smrti zemřelého spálí a popel rozsypou do řeky. Rychlé a efektivní. Hotovo a šlus. Sbohem a šáteček. Pak už může člověk truchlit a nemusí se děsit organizace pohřbu, nemusí vybírat písničky, oblečení a parte.

Pořád si pamatuje ty dveře v pohřebním ústavu, za kterými je vystavené tělo nebožtíka, umožňuje-li to jeho stav. Běžela před začátkem pohřbu zpět, chtěla ji ještě jednou vidět. Odemkla dveře, za které už neměla chodit. Pohřební zřízenec v místnosti na ni jen koukal. Ne překvapeně, ne naštvaně, jen smutně. Pět vteřin na sebe hleděli, matka už byla pryč. Zřízenec poté rychle zakroutil hlavou. Vrátila se k rodině. Nikdo si j neptal, kde byla, nikdo si jejího odchodu nevšiml. Ale nemůže jim to mít za zlé.

Pomalu odkopala peřinu a podívala se na noční stolek. Leželo na něm rozbité zrcátko. Táta večer všechny kousky slepil dohromady, tedy skoro všechny. Ten jeden stále nenašli. Koukala na to prázdné místo a přemýšlela, kde může být. Proč ho nenašla. Zrcátko bez něj slouží, ale špatně.