Lidé jsou strašně zvláštní druh. Chtějí být nadřazení, chtějí být výš než ostatní druhy, ačkoli se tu objevili jako jedni z posledních a také přesto, že se stálé chovají jako zvířata. Ne, není to hanlivé označení, protože ať se teď děje ve světě cokoli, nejsem s tím ve spojení. Teď jsem ve spojení jen a pouze se svými myšlenkami. Mám je tu jako na provázku, koukám na spící kočku na posteli a přemýšlím, jak moc jsme si se zvířaty podobní.
To vrnící zvíře na posteli je mi opravdu něčím podobné, ale více než ono mně, jsem já jemu. Žádá si přízeň člověka a když vidí, že člověk nemá čas nebo si bezuzdně vyhazuje z kopýtka mimo byt, musí se spokojit se sebou. Sama. A bez opory. A někde tady bych se zastavila a podívala se hlouběji do té mrtvoly, co pitvám.
Zdá se mi, že většina lidí se snaží být až moc soběstačnými, osamělými vojáky v té nekonečné válce, kterou vedou - bůhví proti čemu vlastně - a nechtějí přiznat, že něco nezvládají. Jsou takoví vlci samotáři. Vlci. jak asi vzniklo toto označení pro člověka? Nakonec to je úplně jednoduché. Jsme jim podobní více než bychom si přáli.
Jak tak pomalu a sami bojujeme, stále si nevědomky opakujeme svojí mantru "já to zvládnu sám", až nelogicky dojdeme k závěru, že ostatní vlastně stejně nezajímají naše problémy a stejně by to všichni obrátili proti nám a stejně jsou všichni zlí a nikdo nás nechápe. Viděli jste někdy divoké zvíře, které by někomu věřilo? Které by k vám přišlo a lísalo se? Považovalo vás za bezelstného? Ví, že si musí krýt záda, ale neví, že se nemusí bát všech. Haha - nikdo nikomu nevěří - všichni jsou proti sobě.
Jenže možná ani nevědí, jak moc jsou ostatní lidé chápaví a ochotní. A nepřijdou na to, dokud to jednou nezkusí.
A tak si tím životem procházejí všichni sami, až jednou druhou polovinu svojí rozbité duše, jako když do sebe zapadnou dvě puzzle. I vlk samotář si může najít vlčici a mít vlčátka a společně mohou vlčit. Nepočítám s tím, že by ta koketa se špičatýma ušima u mě na posteli někdy přivedla domů kocoura, protože kastrace nezpůsobuje pouzde neplodnost, ale také neochotu se přátelit se stejným druhem opačného pohlaví, ale našla mě. A věří mi. A já věřím jí. Vím, že u ní v kožichu mám všechna tajemství navždy.
Ne všichni jsou zlí, ale ne všichni jsou hodní, je třeba pečlivě vybírat jedince, kterým předáme část svého břemene. Nakonec být vlk samotář je jen obrana, štít. Čím míň o nás ví, tím líp, tím jsme méně zranitelnější. Ale nejsme zranitelnější, pokud o nás nikdo nic neví? Když se pak omylem dotkne bolavého místa, které pak bolí jako znovu rozškrábaná rána.
Musíme mít někoho, komu věřit a kdo nás postaví na nohy. Můžeme být silní jak chceme, ale nikdy nebudeme silní, pokud budeme sami. Sami budeme pořád padat na hubu, s někým dalším budeme také padat na hubu, ale aspoň nás hned někdo sebere, abychom se neváleli v prachu a špíně. Někdo nás možná i za ruku odvede za něčím důležitým, na co bychom neměli odvahu. Někdo si poslechne, jak to vypadá na dně. Ale to samé musíme dělat pro druhé. Kryjeme si záda. Život je boj, tak bojuj. Ale zároveň je život ta nejnádhernější věc, která nám byla dána. A i když občas chodíme po okraji našeho života a přemýšlíme, jestli radši nespadnout, měli bychom vědět, že tady, tady v tom našem hloupém a bezvýznamném životě, to je lepší. Vlk taky nejde dobrovolně do pytlácké pasti. Zde už nejsme zvířaty, zde jsme plně myslící osobnosti, které toho svého myšlení využívají mnohdy proti sobě. Tak to nedělejme, snažme se přestat.
Děkuji, že jsem našla další vlčata a nejsme vlci samotáři.
Všem jichž se to týká.
