Surovost a ignorace aneb báječná léta s kočkou

Kočka není jen mazlíček. Je to nadmazlíček a šéf podsvětí. Není radno si s ní zahrávat, kdo nechápe, říkám pouze toto: Ostré drápy na bosé noze. Na bosém chodidle! Je to snad jeden z osvědčených způsobů, jak mě zničit?  

Půl páté ráno a z předsíně se ozývá tajuplné škrábání a kvílení. Co to je? Duch Patricka Swayze, Freddie Mercuryho či úchyl Hugh Kane? I kdepak, je to pouze moje vypasená ušatá kočka, která má buď hlad, chce se mazlit nebo - a to je nejčastější - si chce hrát. Její hraní bohužel spočívá v tom, že  oběhne pokoj třikrát, čtyřikrát kolem dokola, skočí na okno, shodí pár květináčů a tuhle překážkovou dráhu zakončí v mojí posteli, přesněji řečeno na mojí hlavě. A abych byla ještě přesnější než přesná, sedne se mi na ksicht. No jo, někdo se budí vedle svojí životní lásky, já se budím s kočičím zadkem na čele. Ale já si vlastně nemám na co stěžovat, je to ten nejlepší budík a nic ho nevypne. Ale uvítala bych jemnější probuzení...

Ovšem budit se denně inhalováním kočičích chlupů není jediné úskalí při soužití s kočkou, protože, přiznejme si to otevřeně, jsme pro ně pouze cvičné figuríny pro přežití ve skutečném světě. Jinak si totiž neumím vysvětlit ty surové hrátky s mými končetinami. Ale stejně jí odpustím úplně všechno, protože vždycky vypadá tak nevinně, když se válí na zádech a vyžaduje drbání na břiše. Jenže ve chvíli, kdy svou bezbrannou ruku přiblížím k tlustému bříšku, sklapne past, kočičí útočník s ušima dozadu a očima vykulenýma se mi vyceněnými tesáky zahryzává do masa a trhá a funí. Zchvácená agónií už pouze vidím, jak natahuje svojí zadní a nejsilnější packu, kterou mi z předloktí vyřízne kus masa, poté upadám do bezvědomí a chlupatý agresor si jde schrupnout. Je to sice dost postkoitální rituál, ale lepší, než aby si zapálila cigaretu. Knockout.

Nicméně, tohle je pouze jeden ze způsobů, jak mě mučit, a upřímně je to ten lepší, protože si mě alespoň všímá. Při této druhé cestě, jejímž cílem je moje vynesení z bytu nohama napřed, se soustředí hlavně na moje city a trpělivost. Hlavně tu trpělivost, protože jinak je ta dvouletá koketa hluchá, když ani na sedmé zavolání nehne brvou. Ale občas na mě otočí tu svojí chlupatou hlavu a kouká, jak ze sebe dělám blbečka, když si snažím hrát na autoritu. Není to nijak významný pohled, prostě jen pozoruje moje snažení přilákat ji k sobě, sem tam mrskne ocasem a pak se vrátí k pozorování holubů. Avšak ignorování mého vtíravého čiči-volání bych pochopila - není pes, aby přiběhla a radostí mi slintala na boty - ale že i na moje zakřičení "Jedeš dolů z toho stolu!" pouze líně přivře víčka a dává mi tím najevo svůj postoj "na to sere kočka", to je moc. 

Každý "nemilovník" koček (ano, i tací existují) možná úplně nechápe, proč tu sekanou v kožichu toleruji a co je na tom životě tak báječného? Odpověď: Sama nevím! Vím jenom to, že na toho drobečka nedám dopustit a každý rozbitý hrnek, shozený květináč či převrácený sušák na prádlo je spíš k milování než k rozčilování - ona se totiž vždycky tváří tak roztomile provinile, že se jí na to nedá nic říct. Asi jsem Vám moc nepomohla, co? Tohle asi pochopí jenom skuteční kočičí šílenci, kteří stále uvažují nad pořízením nového koťátko jako potetovaní nad novým tetováním. 

A tak - každý by si měl někdy pořídit kočku. Je nenáročná, roztomilá, chlupatá (to jsou možná i někteří kamarádi...), má velké oči, ale hlavně je solidní a nervy uklidní. Jsou zkrátka purrrrfektní.