"Vy spolu chodíte?" ("Ne, my spolu běháme.") "Ne, jsme jen kamarádi" A k tomu ten tajemný úsměv. Vážně?
Holky vždycky tvrdí, že mají spoustu kamarádů a nic mezi nimi není. Ale nevidí to tak jen holky? No, možná ne vždy. Jisté je to, že ne vždy je kamarád kamarádem. Přece jen, vždycky tam něco bude a nezáleží na tom, kdo z těch dvou to vidí jinak. A tak se to tedy může vyvíjet a to buď špatným směrem nebo dobrý směrem. Žádný jiný, jako například na vlně kontinuity, neexistuje, protože buď se to posere a vy už se těžko budete bavit jako dřív, bez ostychu a nebo spolu skončíte. Je jedno kde, ale budete spolu.
Jenže my holky jsme mnohdy neskutečně nerozhodné a hloupé a všechno zkrátka moc řešíme. Hledáme plusy a minusy možného budoucího vztahu. Ale pokud nám není 30+, tak tady vlastně není co řešit. Proč to vlastně řešit? Takže do toho skočíme? Nebo se bojíme, že to nevydrží a pak to bude strašně trapná situace a my už nebudeme kamarádi? A nebo do toho neskočíme a bude to stejně tak trapná situace a my už nebudeme kamarádi. A uvažujeme někdy nad tou možností, že to vyjde? Jednoduše a prostě? Ne, zřejmě jsme od přírody hysterky se sklonem k tragédiím.
Nicméně, pokud odmítneme vztah s člověkem, se kterým je nám dobře a mohlo by nám sním být ještě lépe, cítíme, jak nás něco píchá, asi pýcha. Nos nahoru, žoviální úsměv, protože víme, že se někomu asi fakt líbíme a nejsme na odpis. Báječný pocit, že? A věříme, že jsme udělaly dobře. Přece si nezačneme něco s ideálním partnerem.
Jenže tenhle člověk nás nebude obdivovat až do smrti, jak se mylně domníváme. V našich představách chlap po našem odmítnutí naprosto ztratí chuť žít či začít si něco s nějakou jinou a tak se stáhne do celibátu, ale přesto k nám vzhlíží a doufá, že ho poctíme jediným pohledem. Ne ne, nejsou přece pitomí a bezpáteřní. Po nějaké době to rozchodí a začne se ohlížet po další ideální partnerce a tady většinou nastane bod zlomu. Když vidíme, že může žít dál bez nás a to s naprostým klidem, začneme, jak jinak, žárlit. A zjistíme, že vlastně to je ten jediný, po kterém toužíme. A už je pozdě.
Tak tahle nějak to je ve filmech, ale bohužel často i v reálném životě. Přiznejte se, holky. No, jsme prostě divná stvoření, která musí být obdivována a musí si jim dát čas. Na vše. Všechno si totiž komplikujeme a na vše nahlížíme ze spousta úhlů, tak nám to trvá dlouho. Mnohem déle, než před zrcadlem.
