My holky jsme někdy vážně nevyzpytatelné osoby. Někdy princezny a víly, někdy rytíři a vojáci a někdy všechno dohromady - princezna s válečným líčením.
Možná proto nás kluci většinou nechápou, protože tak rychle měníme svoje osobnosti. A jak by nás také mohli chápat, když nechápeme ani sami sebe? Minimálně já sebe častokrát nechápu. Hrajeme si na nezávislé a ve všem vyrovnané, zvlášť mužům vyrovnané, zkrátka si hrajeme na chlapy, ale pak se urazíme, když s námi jako s chlapem jednají. Když nám nenosí kytky. Když nám nepodrží dveře. Když nás nehlídají na schodech a jdou si klidně jako první. Ale pro změnu, když to udělají, tak řekneme, že kytky jsou pro teplouše, že nejsme takové chudinky, abychom neuměly otevřít dveře a že za námi jde po schodech jenom aby nám čuměl na zadek. Kluky upřímně lituju, zvlášť, když se my holky urážíme, stavíme kolem sebe zdi a vlastně nevíme proč.
Protože máme strašně těžký život, vždycky je toho na nás moc, hledáme se, všichni nám ubližují, nikdo nám nerozumí, alkohol je jediná odpověď. A prostě kluci tyhle problémy nemají. Jsou vždycky v pohodě. Ale zamyslely jsme se, my chudinečky ublížené, někdy nad tím, že kluci jsou vlastně úplně stejní, jenom nedávají na obdiv svoje utrápené výrazy, slzičky a nepokoušejí se hned o sebevraždu pomocí lžíce na polévku (v lepším případě kávovou lžičkou)? Drží hlavu vztyčenou, baví se, jako by se nic nedělo, zahrabávají všechny problémy do pomyslné jámy a občas jsou nepříjemní. My jsme nepříjemné pořád, v lepší verzi mlčíme jako zařezané, čímž dáváme najevo, že něco není v pořádku a ostatní by se měli ptát. Tak se tedy někdo zeptá "Co že seš taková tichá, nejsi nějaká smutná?", ale my jsme přece vyrovnané a silné, tak jen hrdě odpovíme "nic, jenom jsem trochu unavená" a doma si slzami promočíme polštář a možná kožich našeho domácího mazlíčka (který zděšeně kouká a není si jistý, jestli je to útok nebo láskyplná chvilka) a píšeme dopis na rozloučenou, že nás nikdo nemá rád a nikdo se o nás nezajímá.
No, ono to asi kluky moc nebaví. Ženské drama je pro ně ve většině případů něco nepříjemného, takové vyšetření prostaty, ale horší. Koho by taky bavilo snažit se někoho utišit, když mu tečou slzy a nudle a každé nervózně zamumlané "to..bude..d-dobrý" je odmrštěno s hlasitým vzlykem, vysmrkáním a křikem, že už nic nebude dobrý.
A když si začneme okolo sebe stavět ty již zmiňované pomyslné zdi? Připadáme si pak jako hrdinky z filmů, dlouhé vlasy nám vlají ve větru, ruce zatnuté v pěst máme samý sval, nohama stojíme pevně na zemi a nic nás nemůže porazit. A to už kluci vážně neví, co si myslet. A tak nás nechají, až se zase vrátíme na planetu Zemi a to nás samozřejmě rozhodí ještě víc, protože jsme čekaly, že toho prince z pohádky budeme ignorovat, ale jak ho můžeme ignorovat, když on ignoruje nás? Sakra, kdyby aspoň napsal a já ho mohla ignorovat. A tak sedíme v pokoji a koukáme se do zrcadla, jak to vypadá, když brečíme nebo máme zavilý kukuč, ve sprše se vyčerpaně svezme zády po stěně a necháváme si stékat kapky vody a slzy po tváři, přičemž si důkladně rozmažeme řasenku, jak jsme to viděly ve filmu a nedbáme na účet za vodu. Ležíme v posteli a jsme nemocné. Ale jinak nemocné. Léčíme si srdíčko a tak musíme zůstat v teple a pod peřinou, která je jako další ochranná vrstva, zřejmě nám nestačí, že už máme na sobě něco jako želví krunýř, kolem sedm zdí, peřina to celé pěkně zabalí a my jsme nedostupné hned na několik způsobů. Zvlášť na ten inteligenčně-komunikační způsob. "Budeš jíst?" "mmmm neee...vim", "Co ti je?" "achmpfff niiiiiiic". Ale na to přemýšlení o životě jsme najednou nastartované. Tohle přemýšlení je jako nemoc.
Někdy se chováme vážně praštěně a nelogicky, ale my tak vyvádíme, abyste si nás všimli, i když děláme, že ne. Vždycky budeme chtít, abyste nám drželi dveře, nosili kytky a hlídali nás na schodech, ale zároveň chceme být vaše kamarádky. Jsme kouzelná a trucovitá stvoření.
