Pořád bych se vymlouvala na jarní únavu a jak rychlá změna počasí oslabila moje tělo, ale nějak se mi nechce přiznat, že taková únava mi seděla na zádech i v zimě...a na podzim...v létě...minulé jaro.. zkrátka pořád a možná by bylo na čase si přiznat, že to není roční období, náhlé vykouknutí našeho vesmírného puchejře (nechápaví čtěte: sluníčko), přechod z příjemného letního dne na subarktickou zimu nebo déšť, jsem jednoduše buď nevyspalá, přespalá nebo znuděná.
Nevím, jak ostatní tak skvěle zvládají tu náročnou činnost - spánek - a nemají žádné námitky. Nebo možná mají. Já nevím, nezajímá mě spánek jiných lidí, stačí mi, že si nerozumím se svým. Občas si s ním snažím rozumně promluvit o tom, proč mě tak nemá rád. Například, proč se mi nikdy nezdá sen, do kterého bych se chtěla znova ponořit a blaženě si chrupkat a namísto toho se mi zdá akorát o tom, že musím před maturitní komisí zpívat písničku od jakési popové hvězdičky, kterou ani neznám, o tom, jak jsem plavala v moři s Edgarem Allanem Poem, který se mě snažil utopit a použít to pro svůj další horor (nevadí, že je mrtvý více než 150 let) nebo o tom, jak mě v žižkovských ulicích chytí gang nějakejch prevítů? Jasně, tohle se mi může zdát pořád dokola, ale sen o setkání s Billie Joe Armstrongem surově utne budík ve chvíli, kdy se chystám vystoupit s celou kapelou na koncertě v Los Angeles.
Ale o tomhle jsem úplně mluvit nechtěla, spíš jsem se ptala, proč se jednou zkrátka nevyspím tak akorát? Za celou svojí školní docházku, tzn. 13 let, jsem se asi nikdy neprobudila do školy veselá, asi nikdy jsem nevyskočila radostně z postele jako v americkém filmu o dětech z předměstí a rozhodně jsem nikdy šťastně nekoukala na sluníčko za oknem, které mě paprskem probudilo. Ano, myslím, že ta poslední věc by mě asi vytočila nejvíc, díkybohu že mám žaluzie a okna na západ. Ať mi zazvonil budík do školy v šest nebo v devět, neochotně jsem otevřela oči s myšlenkou "chci umřít, alespoň na dalších šest hodin". Ano, to bude ono, budík. Vždycky si prostě zazvoní a je mu jedno, že jsem zrovna uprostřed dovádění s jednorožci na duze. A nepomohla ani oblíbená písnička na budík, akorát teď nesnáším celý svůj playlist. Zatracenej budík. Nevzbudí mě, ale vzbudí mojí nenávist k celýmu světu, bezva, já ráda začínám den nenávistí, je to uklidňující. Takže kolem a kolem, za těch 13 let plus pár let školky jsem se nikdy pořádně nevyspala a budík to ještě dorazil.
Jooo, to když si vstávám bez budíku, pěkně kdy chci, to je jiná pohoda. Jahoda. Ale zase spím většinou víc jak 11 hodin, takový celoroční zimní spánek. Takže se vykulím z postele kolem dvou odpoledne, upadnu na gauč, zkouknu tak pět šest seriálů a večer se zase odvalím do postele, protože jsem z toho celodenního válení moooc unavená. Přespalá. A pak stejně nemůžu usnout. A tak usnu pozdě, což znamená, že vstávám pozdě. A to znamená, že už jsem to zase přepískla. Nebo musím vstávat brzy, a to znamená? Ano, že jsem nevyhajaná. Taky byste chtěli mít tak závažné problémy, jako je tohle? Asi určitě víc než hypotéku nebo smrtelnou chorobu. To bych zase brala já.
Ale ona ta únava je docela hezká výmluva, když jsem nepříjemná jako pondělí - "Co se zas ksichtíš? Co ti je?" "Nic jsem jenom unavená", překlad "Jsem unuděná k smrti, chci jít domů a koukat se do zblbnutí na Krok za Krokem nebo prostě ležet a čumět do stropu, protože mám depresi hlubokou jako Death Valley". Jdu spát, snad se ráno probudím "tak akorát". Trpíte Jaro-léto-podzim-zimní únavou? Tak na to myslete, až vám v pondělí ráno zazvoní budík.
