Vracím se v jednu ráno domů z baru, cvakají mi zuby zimou, vlasy kompletně pozbyly ležérnost a jemnost, smrdím kouřem a snažím se udržet rýmu, která se mi spustila jako následek sibiřské zimy. Slyším pár hlasů, kousek před sebou, a modlím se, aby to nebyla banda podnapilých hráčů automatů z jednoho ze čtyř kasín, co na sídlišti máme. Přitáhnu si kabát blíž k tělu a po pár opatrných krocích a nastražených uších vidím, že to je jen parta podnapilých hejsků ze zdejší základní školy. Někdo by řekl "ještě, že tak", ale já si říkám "to snad ne". Vystavuji se jejich mírně alkoholem ztupělým řečem. Celá parta svišťů sedí na lavičce (samozřejmě na opěradle), učí se kouřit, snaží se co nejrychleji vypít láhev pochybné míchaniny a mluví tak, že se ve svých devatenácti letech mírně červenám. Kdo jiný umí lépe a suverénně říkat slovo "šukat", než budoucnost našeho národa? Dohání mě to k mojí obvyklé vzteklosti a také k politování. Napadá mě, jestli jejich rodiče vůbec ví, kde jejich roztomilá dítka jsou a co právě dělají a jestli vůbec vědí o láhvi rumu a dvoulitrovce koly a krabičce Marlborek, které s největší pravděpodobností koupil ten nejstarší (čti čtrnáctiletý) hoch ve večerce u čínského živnostníka. Tohle nejsou děti.
Ve svých 19 letech mluvím jako moje babička, ale je mi vážně smutno, když tohle vidím. Snažím si vzpomenout, co jsem dělala ve třinácti letech já. No, začínala se zamilovávat do různých zpěváků a kapel, přemýšlela nad sebevraždou a chatovala s kamarády na ICQ. Chodila jsem spát v deset, o víkendu kdy jsem chtěla, ale nikdy jsem nikam nechodila večer a nikdy jsem nepila a nekouřila. Byla jsem výjimečně nudné a klidné dítě. Mezi mé záliby pořád patřilo šití oblečků na bárbíny, ačkoli jsem to nepřiznala. Takže mluvím jako babička nebo to vidím jako malé dítě? Já vím, jakou mám výhodu před dnešními dětmi - já měla dětství.
Jsem si jistá, že tyhle lidi bych klidně potkala v nějakém pražském klubu, jak se učí pít tequilu, s jejímž dostáním nemají problém, protože třináctiletá děvčata mají ve výstřihu to, co já tam nebudu mít ani po třech dětech a hodinách u televize s čokoládou. Zkrátka nikdy nebudou mít problém s občankou jako já, po které ji chtějí pořád a všude.
Ale nebudu lhát, já také toužila zkoušet nové věci a ze všeho nejvíc jsem si přála být už konečně dospělá a aby mi rodiče nekecali do života. Jenže jsem si těžko mohla vyskakovat. A tak jsem strávila svoje dětství u pohádek, panenek, hraní na vojáky, blbnutí na hřišti a za vrchol kvalitního vztahu jsem považovala procházku s dítětem opačného pohlaví po sídlišti a pusu na dobrou..no, ne noc, ale večer. Ale dočkala jsem se, ne?
Ale nesnaží se být děti až moc jako dospělí? Zvlášť teď. Ano, vždycky jsme všichni chtěli být dospělí a hranice 18 let se stále zdála naprosto nedosažitelná a vlastní byt byla jasná volba hned po oslavě již zmiňovaných osmnáctin. Jenže není to škoda? Já bych se klidně vrátila do bezstarostných dvanácti, třinácti let. Takhle mě to nebaví, protože jsem v našem státě dospělá a všude po světě také, s výjimkou Ameriky. Ale nejde jen o to, že mě bere jako dospělou právní systém, ale že mě tak vidí i normálně. "Jsi dospělá, zařiď si to sama." "Teď na střední škole jste dospělí, musíte se o tohle postarat sami." Všude jsme dospělí, ale zároveň nám je dovoleno málo věcí ze strany té vyšší síly (čti učitelé a rodiče). To mě dost mate. Jsem tedy dospělá nebo dítě? Jak se mám chovat? Možná tohle bude problém i pro tu nižší věkovou hranici - je jim stále říkáno, že se musí naučit starat se o sebe sami, protože brzo budou dospělí, ale zároveň je jim vše zakazováno. Tak se tedy vzepřou a snaží se být dospělí. Jenže pak by toho mohli litovat, protože dětství je něco, co není do konce života, jednou člověk překročí ten příkop a stane se dospělým. A v tu chvíli může začít litovat, že si více neužil svoje dětství, protože i když se bude snažit, už se to nedá vrátit. Dospělost se pak akorát vyvíjí a stárne.
Takže jsou to možná nejsou pouze sami děti, kdo si kradou dětství, ale jsou to i dospělí, kteří to nemyslí nijak zle, ale možná by se měli ohlédnout do minulosti a nechat děti, aby byly dětmi co nejdéle.
Bohužel tady nemůžu mluvit za všechny, ale já to cítím tak, že ne jednou jsem pomyslela na svoje pokojíčky a oblečky na panenky a stavebnice a na to, jak ráda bych si někdy hrála, jenže pak si uvědomím, že by mě to vlastně tolik nebavilo. A je mi to líto. Ale možná bych to mohla zkusit. Vždyť dětem závidím dnešní hračky. Kluci prý vždycky zůstanou dětmi někde uvnitř a proto si pak s dětmi tak rozumí. Možná, že já také zůstanu někde uvnitř dítětem. To je asi to jediné uklidnění.
Jsem jen o několik let starší než ti lidé na lavičce, ale pořád se cítím jinak. Starší i mladší než oni. Co vy, děti?
