Mateřské sklony jsem v sobě měla odjakživa. Už tehdy, když moje starší sestra usnula na gauči, jsem ji přikrývala a následně budila, že si přece musí vyčistit zuby. A jindy jsem jí v šest ráno volala, proč jako není doma a kde je.
Bylo mi jasné, že mojí životní rolí bude péče o někoho, ačkoli jsem se tomu dříve snažila bránit, protože jsem feminismus chápala špatně a měla jsem pocit, že žena musí dělat něco naprosto nečekaného, aby byla skutečná a silná žena 21. století. Ale kromě toho, že není nic, co by bylo nečekané povolání u ženy (možná jedině model na penis), jelikož každý nechť dělá to, co chce, jsem zjistila, že k feminismu patří i to, že si já vyberu, co chci dělat a není na tom nic špatného. Je to totiž moje volba.
A tak jsem se rozhodla být matkou. Inu, zašla jsem si do klubu a klofla prvního dobře vypadajícího bulvínka, který platil černou kartou American Express a pak jsme...Ne, dobře, takhle to skutečně nebylo. Já se totiž rozhodla být matkou prozatím dvou dětí, které už jednu maminku mají a které se mnou nemají žádnou společnou DNA, tedy dokud na mě nekýchnou. A tak jsem se vrhla do cizí domácnosti a pomalu si vzpomínala na to, jak nad mým stolem s podprůměrnými výkony z matematiky stáli rodiče a snažili se mi vysvětlit, kde se setkají dva vlaky, vyrážející z různých stanic v různý čas. Jenže jsem možná nevědomky zavzpomínala až moc. Já jsem totiž celá máma a celej táta!
"Já to nechápu!"
"A já snad jo, když nechodím na základku už tolik let? Ty chodíš do školy! Co tam v tý škole děláte?"
Všechny ty poctivě vyposlechnuté vtipné výroky, ač se to dětem zdá jako fakt velká trapárna a vopruz, se dědí z generace na generaci, z otce na syna, z matky na dceru a nebere to konce, možná až jednou budou roboti. Ale věřím, že i ti budou naprogramováni, aby děti prudili svými duchaplnými a originálními hláškami. Nakonec se každému v hlavě ozve hlas předka. A vyděsí ho to. Jako kdyby skrze mě promlouval nejen můj vnitřní rodič, ale také můj skutečný rodič, který mi některé své výroky opakuje i v mých třiadvaceti.
"Ježiš marja, já jsem na to úplně zapomněla!"
"No to mi bylo jasný, už když jsem ti to říkal, tak jsem to radši udělal za tebe." (No jo, tak mám paměť jako zlatá rybka.)
Nejvíc jsem si svoji vesměs mateřskou roli uvědomila, když mě při čekání na děti ve škole potkali jejich kamarádi a pozdravili mě nikoli ahoj, ale dobrý den. Oficiálně jsem stará. A pravděpodobně nemožná. Ale možná jsem ještě pořád docela kočka, podle toho, jak na mě někteří chlapci koukají. Alespoň nějaká útěcha. Ale další rozdíl jsem si uvědomila vzápětí, kdy jsem jedno své dítě slyšela vyslovit pozdrav hello, madafaka a po mém nevěřícím výrazu také vysvětlení, že to říká pořád Kryštof. A taky říká kurva, pičo, hovno a nasrat. Ví moc dobře, co to znamená. I bez Kryštofa, který je očividně mladík znalý světa (snad jenom světa nadávek, ne skutečných významů těch slov).
"Je mi úplně jedno, co říká Kryštof. Kdyby Kryštof vyskočil z okna, vyskočíš taky, nebo co?"
Moje role mámy zdaleka nekončí školou. Občas se musí i krmit, kontrolovat, jestli dost pijou, jestli se převlékají do domácího a nejsou místo toho na telefonu. A taky se jim musí vštípit základní návyky, kterými mi zásadně moji roli ulehčí. Třeba že svetr si musí pověsit a ne ho mrsknout do kouta. Že talířek se do kuchyně musí odnést, neboť nemá nožičky ani křidýlka, kterými by se tam dopravil. Že ten talíř se má taky zalít vodou, aby se lépe umýval. A že se v místnosti, ze které odcházíme na dlouhou dobu, zhasíná.
"A zhasínat tady bude kdo?!"
Ale ta škola a učení jsou ty největší zdroje mojí radosti a zlosti. I tam je důležité, aby se děti naučily řádu. Když řeknu, že se jdou dělat úkoly, tak se jdou dělat úkoly. Nebo by to tak mělo být. A mobil že k učení nepatří. A stejně tak počítač. A tablet. A že slyším cvakání myši místo šustění pera po papíru i za devátou zdí, tak ať mě nevytáčí, popadne tu zpropadenou matiku, ze které bůhví proč mají periodickou řadu úkolů, a kouká počítat.
"Co to má znamenat? Proč máš zapnutej počítač? Vypnout, okamžitě. Nejdřív úkoly, potom zábava!"
"Já to jenom dohraju!"
"Ne, ty jsi především neměla vůbec začít hrát, když jsem řekla, že jdeme dělat úkoly."
"..."
"Slyšíš mě?"
"Cože?"
Občas až zírám, jak moc dospělá dovedu být. Všimla bych si někdy dřív, jak se panty dveří pomalu prohýbají, když se na ně dítě věší? Nikdy jsem se o panty a dveře nezajímala, přestože jsem často slyšela tátův ostrý hlas, který říká něco o tom, že ty dveře vylomím. Asi se mi to dostalo pod kůži, když jsem to slyšela přibližně 865krát.
"Nevěš se furt na to, proboha!" (Dá se aplikovat na cokoli, na co se dítě obyčejně věší jako šimpanz. Taky se může zaměnit zájmeno to za zájmeno já ve čtvrtém pádě.)
S dětmi může člověk omládnout i zestárnout zároveň. Pomalu více a více zapadám do světa youtuberů, znova se učím dělení desetinných čísel desetinným číslem, co je to mitochondrie a jak vzniklo pohoří Himálaj. I beďary se mi nějak víc dělají. Ale taky si uvědomuju, jaký dokážu být prudič a jak strašně jsem tohle nesnášela. Jenže mi to dalo řád, a tak se snažím říkat si, že účel světí prostředky. Ale stejně jim to nezávidím, protože ačkoli je to nefér, mám nad nimi dospěláckou převahu a tajné zoufalé zvolání každé chůvy "...nebo to řeknu mamince!" Tak snad jim ta dvojitá maminkovská péče či pruda, kterou od nás dostávají, nakonec jednou přijde k duhu.
"Tak to jdi udělat."
"Až potom"
"Po čem? Hned."
