O vlastenectví

O idei, již se dnes už málokdo odváží zastávat. Dokonce i sportovní fanoušci se ostýchají tvrdit, že jsou vlastenci a to i v případě, že jejich oblíbený národní tým celosvětově boduje.

Poslední dobou se až příliš často setkávám s tvrzením „Stydím se za to, že jsem Čech.“ Mnozí jdou až tak daleko, že citují okřídlený výrok Heydrichův o smějících se bestiích. To, že je pro někoho stěžejní názor člena v té době nepřátelského a okupujícího národa, je také dosti zarážející.

Jak je to možné? Čelila jsem argumentaci typu „Tak mi řekni, co kdy Češi pořádného dokázali!“ To mě donutilo se zamyslet. Vzpomněla jsem si na automobilový průmysl, konkrétně Tatra Kopřivnice, vzpomněla jsem si na dodnes africkými pouštěmi se prohánějící Pragovky populárnější pod něžnou přezdívkou vejtřasky, vzpomněla jsem si na Zbrojovku Brno. Pak také samozřejmě na český křišťál, karlovarský porcelán, Jabloneckou bižuterii. To jsem záměrně vynechala sport a pivo.

Historie, tam to není tak jednoznačné, za posledních pár set let už by se náš osud věčně okupovaného národa dal nazvat tradicí. Doby krále železného a zlatého jsou příliš vzdálené. Husité, to byla světlá výjimka. Snad jediné období, kdy náš národ věřil sám v sebe.

Kde se ty negativistické postoje vůči vlastnímu národu vůbec vzaly? Za totáče to rozhodně nebylo, tehdy se zpevňovaly normy, kalila ocel a jiné věci; člověk, ač prakticky ideově masírován, mohl si říkat jo, na tohle bychom mohli být jako národ hrdí. Zdravotnictví zdaleka nebylo tak hrozné, jak se nám tvrdí. České zdravotnictví mělo svá špičková pracoviště, kterými se dalo chlubit. Pravdou je navíc i to, že v rámci RVHP jsme jako země (Československo) byli nejrozvinutější. Já vím, špatně načrtnutá vztažná soustava, tedy ta RVHP. Jde však o to, že kupříkladu Poláci, Rusové, Maďaři – ti o svou národní hrdost nepřišli. Proto takové srovnání.

Kdy se to tedy stalo? Evidentně až po sametovce. Začalo to omluvou Sudetským Němcům za odsun – tento výrok byl jedním z prvních Havlových kontroverzních výroků. Schválně, co myslíte, co by se stalo, kdyby něco podobného pronesl Lech Wałęsa? Co by mu na toto tak asi Poláci řekli?

Je taky dobré vědět, že ještě před sametovkou byl Havel častým hostem v NSR u páně Schwarzenberga – zvláštní, jak mohl vyjíždět z republiky, viďte – kdy spolu prý zaníceně debatovali o otázkách politických. Havel v tom pochopitelně nebyl sám, avšak v tuto chvíli to není podstatné. Podstatné je, kdo Havlovi toto moudro poradil. Kdo Havla vlastně vůbec dotoval. A proč. Nenabízím odpovědí. Pouze vznáším otázky.

Dlužno však zároveň podotknout, že právě pan kníže se o našem národě vyjadřuje v zahraničí dost ohavně. Velmi ohavně. Proč tedy, proboha, chce být naším prezidentem?

Není od věci také připomenout, jak pejorativní nádech slovo „vlastenec“ pomalu ale jistě získává. Řeknete vlastenec a už vám naskakuje volná asociace „nacionalista, nacista“. Je toto také náhoda?

Opět - proč? Vždyť i z filologického hlediska základem slova „vlastenec“ je „vlast“, tedy země, místo, kde se dotyčný narodil. Nacionalista by se dal spíše přeložit jako národovec, tedy člověk vyzdvihující národ.

Takto pojato, vlastencem by mohl být dokonce i Rom, Žid. Proč jimi nejsou?

Je možné, že kvůli kořenům - teď pouze spekuluji. Většina z nás ví, kde se narodil jeho dědeček, pradědeček. Má potom takový ten těžko definovatelný pocit spjatosti se zemí, s vlastí. Ti, kterých prarodiče se narodili jinde, tento pocit zřejmě nemají. A je i možné, že právě proto se mnozí k naší vlasti chovají ošklivě. I k jiným vlastem. Možná neumí cítit lásku k zemi, je to pro ně příliš abstraktní, nepochopitelná záležitost.

Avšak, bylo-li by mezi námi více vlastenců, určitě by naše vlast vypadala jinak. Nestyďme se být vlastenci. Milujme svou vlast. Buďme hrdí na to, že jsme Češi. Nenechme si mediální masáží namluvit, že nestojíme jako národ za nic. Není to pravda.

Jsme malý národ co do velikosti, ano. Jako takový budeme vždy předmětem něčího zájmu, kdekdo větší si na nás dovolí. Navíc se nacházíme v samotném srdci Evropy. Nacházíme se mezi Západem a Východem. Železná opona kopírovala část naší státní hranice. Demarkační čára na konci II. Světové války procházela přímo naším územím. Z hlediska geologického se také nacházíme na hranici – na hranici různých a různě starých geologických masivů. :-)

To nejsou náhody. Věřme si, Čechové (tím myslím i sebe, ač jsem ze Slezska ;-)), že máme význam. Hledejme, v čem tento význam spočívá. Pátrejme, komu to prospěje, pokud ztratíme svou hrdost, svou identitu, napoví nám to mnohé. Máme svou historii, své kořeny, svou kulturu, své tradice. Nenechme si to vzít. A zároveň - mějme úctu k národu svému, ke své vlasti, i k národům a vlastem jiným.

Děkuji.