Proč v rodinném právu není pojem společná péče se střídavým pobytem

Již v momentě, když si toto sousloví člověk rozebere z filologického hlediska, leccos ho trkne. Dítě je potřeba vychovávat, usměrňovat. Na tom se všichni shodneme. Vychovávají-li rodiče dítě ve vzájemné shodě, je to ten nejlepší základ pro rozvoj osobnosti malého človíčka. Jsou eliminovány neurózy z nejistoty a zároveň se zamezuje rozvoji některých charakterových vad plynoucích ze situace „co mi jeden rodič zakáže, druhý naschvál dovolí.“, která vlastně motivuje dítě již odmala být malým vyčůránkem. A z malých vyčůránků nám rostou… víte kdo, abych tak nějak parafrázovala Heineho.

Byl-li by tedy v rodinném právu zaveden pojem společná péče se střídavým pobytem, určitě by šlo o více než jen kosmetický zásah. Pojem jako takový je jednoznačný a klade důraz na vzájemnou kooperaci rodičů. Tedy pokud by kooperace prokazatelně neexistovala, nebylo by ji možné uplatnit, jednalo by se bezesporu o porušení smyslu tohoto institutu. Potažmo o jednání v rozporu s rozsudkem, kterým by tento způsob výchovy byl býval případně nařízen. Takovéto jednání by bylo možné okamžitě žalovat u soudu a kooperaci důrazně vyžadovat a bylo by na soudu, aby posoudil, zda je taková kooperace vůbec možná. Zda je ke kooperaci vůle a pokud není, tak z které strany sporu, z jakého důvodu. Soud by byl nucen prošetřovat aktuální situaci a vyvodit z toho patřičné závěry.

Zároveň by orgány OSPOD byly nuceny jednat v zájmu dítěte, jednat v zájmu kooperované, jednotné výchovy a tuto podporovat a naopak nedoporučovat „společnou“ péči tam, kde je shoda mezi rodiči nemožná.

Určitě by se během soudního řízení o takovémto typu péče dostalo na přetřes, je-li možné společnou péči o dítě uplatňovat v případech, kdy nikdy žádná společná péče nebyla, respektive ač vztah mezi rodiči fungoval, výchova (psaní úkolů, návštěvy lékaře, paragrafy etc) byla výhradně na bedrech rodiče jednoho. Popřípadě, jestliže se jeden z rodičů o své dítě řadu let nestaral a poté, co se kupříkladu rozešel s dosavadním partnerem, náhle se začne po dítěti shánět. Nebo výjimečné avšak přesto se vyskytující případy otců, kteří nutí svou těhotnou partnerku k umělému potratu, rozejdou se s ní a náhle, když se dítě narodí a vyroste z plínek, by se chtěli stát plnohodnotnými otci, protože jim to přijde „spravedlivější“ než platit výživné na dítě, které ani nechtěli.

My zde však máme pojem střídavá péče. Cítíte ten rozdíl? Je to alibismus nejhrubšího zrna. Absolutně zbavuje zúčastněné orgány zodpovědnosti za to, co rozhodnutím o střídavé péči dítěti navaří. Vždyť je již předem počítáno s tím, že péče bude střídavá – tedy pokaždé jiná! Dítě je předhozeno znesvářeným rodičům, kdy často tomu bývá tak, že jedna (nebo obě) ze stran záměrně maří veškeré snahy o jakékoli výchovné působení strany druhé. Toto je u maminky dobře a u tatínka špatně a naopak.

Nejabsurdněji takováto rozhodnutí o střídavé péči působí v případech, kdy soud svěří dítě dosud v péči výhradní do péče střídavé, pokud jeden z rodičů je chronickým neplatičem výživného. V tomto ohledu jde skutečně o jednoznačné zbavení se „horké brambory“ věčných návrhů na exekuci dlužného výživného ze strany těchto soudů. Orgány OSPOD, pokud jsou v těchto případech zastánci střídavé péče, činí tak rovněž v souladu s vlastními zájmy. Není snad v zájmu statutárního orgánu ušetřit na sociálních dávkách pro samoživitelky (samoživitele)? A hlavně – jen žádnou zodpovědnost rozhodujících orgánů za to, jakým způsobem se střídavá péče jimi nařízená podepisuje na psychice dítěte, vždyť už z pojmu samotného vyplývá, jak takováto péče může vypadat.

Zase slovíčkařím? Neřekla bych. Sami zhodnoťte, jak na vás působí například pojmy nedůvěřivec a xenofob.

A jak jsem vůbec přišla k pojmu v nadpisu uvedenému? Ze zahraničních zdrojů, kde tato forma péče rodičů nebydlících ve společné domácnosti funguje. Takto je tam tento pojem vymezen. Společná péče se střídavým pobytem totiž skutečně není totéž co střídavá péče. Náš Absurdistán holt zase musí mít něco extra. Samoúčelné uplatňování státní moci bez zodpovědnosti za následky tohoto. Proč se divím.

V závěru musím podotknout, že existují i rodiče, kteří přes zmatenost pojmů skutečně upřednostňují blaho dítěte, přestože je k takovémuto jednání nikdo nenutí. Byla bych nespravedlivá a křivdila bych jim, kdybych je opomněla. Těmto rodičům patří má hluboká poklona.