Tak se dnes už veřejně mluví o tom, že pan Barták třískal nejen své asistentky, ale i své manželky. Pan doktor se tato tvrzení snažil různými způsoby bagatelizovat, jak jistě všichni víme. Dnes už málokdo uvěří tomu, že pan doktor Barták není domácí násilník. Jak je možné, že mu to takto dlouho procházelo, přestože už konečně máme zákon o domácím násilí?
(Ten zákon o domácím násilí, proti kterému tolik brojili a brojí různí členové různých spolků na ochranu mužů/otců...)
Současný zákon řešící domácí násilí je krok správným směrem, to bezpochyby. Ale má svá ale. Jako například, když je násilník vykázán z bydliště a oběť nesežene včas jiné ubytování, dokonce ani azylový dům. Násilník se vrací domů, a co následně nastává, k tomu člověk ani nemusí být psycholog, aby si to dokázal představit. V mnohých případech je ono „vykázání“ úplně k ničemu, protože oběť je zraněná natolik, že ani není fyzicky schopná do deseti dnů se odstěhovat. Na pomoc příbuzných bych nesázela, ve vztahu skutečně již zdeformovaném domácím násilím jako takovým je oběť již zpravidla „odříznuta“ od všech přátel i příbuzných.
Nejabsurdnější podobu však toto provizorní řešení dostává v momentě, kdy si uvědomíme, že ve většině takovýchto vztahů jsou děti. Ruku na srdce – musí být každý člověk titulovaným psychologem, aby si dokázal představit, jak zničující vliv má na psychiku dětí probíhající domácí násilí? Drtivá většina obětí domácího násilí sebere sílu takovýto vztah ukončit právě až v momentě, kdy vidí, že právě děti začínají být faktem probíhajícího násilí ohroženy. Ale jak to vypadá v praxi? V praxi to vypadá tak, že „dítě má právo na oba rodiče“. Takže oběť domácího násilí vyhledá pomoc, stávajícími spolky na ochranu před domácím násilím jí pomohou zažehnat akutní bezprostřední ohrožení násilím a pak už nic. Oběť má pár měsíců pokoj, najde si bydlení, začne nový život, načež tento jí v souladu se zákonem začne násilník opět narušovat. Jistě, máme zde zákon o stalkingu, ale ten také nic neřeší. Ono se to totiž zpravidla stane tak, že oběť žijící si svůj poklidný nový život je náhle navštívena zástupcem nějaké té instituce nebo nějakého toho spolku jako je třeba FOD s tím, že porušila „právo“ násilníka vidět své děti a „právo“ svých dětí být ve styku se svým druhým – násilnickým – rodičem.
Lze toto systémově řešit? Ano, určitě by to šlo. Určitě existují hypotetické možnosti, jako jsou psychologické posudky řešící konstruktivní či destruktivní vliv násilníka na výchovu dětí, předkládané soudu. Bohužel, neznám jediný případ, kdy by soud rozhodl ve prospěch poklidného života oběti a dětí – rovněž obětí. Naopak znám spoustu absurdních rozsudků schovávajících se za mantru „práva dětí na oba rodiče“. Nejkřiklavější je případ chlapce, který byl svědkem vraždy své matky svým otcem... a rozsudkem soudu je povinen každý měsíc tohoto vraha navštěvovat ve vězení... Jak je toto možné?
Statisticky vzato, okolo třiceti procent lidí se stává obětí domácího násilí (z toho jsou asi 2% mužů). Tedy opět přísně statisticky vzato, třicet procent dospělých je domácími násilníky (cca 28% mužů). Tato statistika jde napříč sociálním spektrem obyvatelstva. Prý. Takže třicet procent soudců, úředníků, politiků, doma tříská svého partnera. A jsou tedy zaujatí. Zůstaňme v politice. Tam se ustavují zákony, směrnice. A statistika se nám začíná deformovat, protože kolik žen je ve skutečnosti v politice? Takže mezi pány poslanci bude těch domácích násilníků možná ještě více, než je oněch zmíněných třicet procent. Nehledě k jistým povahovým „kvalitám“, jimiž musí člověk disponovat, aby se vůbec do politiky dostal. Idealismus a altruismus k nim nepatří.
Proto se domnívám, že systémové řešení fenoménu domácího násilí ve vztahu k dětem je v nedohlednu. Vidím to zřetelně, protože jsem domácí násilí prožila. Dvakrát. A jeden náběh na ně, utekla jsem včas, ještě před prvním monoklem. Takže i těch třicet procent mi přijde hodně zkreslených, řekněme poddimenzovaných. Nehledejte chybu v mém chování, tito násilníci se následně dopustili téhož i na jiných ženách, nebyla jsem v tom sama. Jeden z nich dokonce napadl i své dítě.
Neochotu a nechuť k systémovému řešení tohoto vidím a vnímám; a stejně tak ji vidí a vnímají i ostatní oběti domácího násilí, ať už prožitého a přežitého, či aktuálně probíhajícího. Oběti domácího násilí – zpravidla ženy – se nestaví proti domácímu násilí právě z toho důvodu, že radši samy přežijí pár kopanců a ran, než aby riskovaly nejistotu, co se bude dít s jejich dětmi ve dnech, které soudy vyhradí mantrou „práva dítěte na oba rodiče“ jejich trýznitelům.
Ono by třeba i stačilo oběhnout naše zákonodárce a optat se na jejich názor na nějaké to systémové řešení ohledně úpravy právě styku s dětmi a péče o děti v souvislosti s domácím násilím. Všech. Opravdu, ale opravdu by mě zajímalo, nakolik by takto sebrané poznatky korelovaly s již dříve nasbíranými statistickými daty ohledně fenoménu domácího násilí ve společnosti. Myslím si, že měrou nebývalou. A dokud to tak bude, nic se nezmění.
(Víte, pánové, ty vaše spolky by pro mne osobně byly daleko důvěryhodnější, kdyby podobná systémová řešení podporovaly. Vzhledem však k vaší rétorice vás všechny - řekla bych že odůvodněně - podezírám z osobní zainteresovanosti. Vy víte v kterém slova smyslu. A dámy také vědí.)
