Univerzální inženýr a běžný magistr–moderní produkty vysokých škol

Tento článek není o talentovaných studentech s vášní pro daný obor ani o kvalifikovaných učitelích se zkušenostmi z oboru. Je o těch ostatních...

Studovat na vysoké se stalo v posledních letech běžnou záležitostí. Dnes může na VŠ studovat každý. Míst je zhruba srovnatelně, jako je lidí v populačním ročníku. Že vysokoškoláků máme mnoho, že školy nemají dost financí a že kvalita výuky klesá, si uvědomují všichni. Studenti, učitelé, ministerstvo. Ovšem trend „všichni na vysokou“ pokračuje. Přitom studentů, kteří studují obor, který je baví, s vášní a zápalem, a chtějí se mu v praxi skutečně věnovat, je minimum.

Důvody, proč se přihlásit na VŠ, nemají většinou s touhou po vzdělání v určitém odvětví nic společného: „studuje už skoro každý, budu tedy studovat také“, „s diplomem (jakýmkoli) seženu lepší práci“,  „po maturitě se mi ještě nechce do práce, raději budu studovat“...

VŠ vzdělání už ztratilo svou váhu

Ani vysoké školy nejsou nadšené z přílivu studentů, kteří o daný obor nemají zájem, chybí jim studijní předpoklady i nezbytné středoškolské znalosti, na kterých by měli na VŠ stavět. Musí tedy polevovat v náročnosti studia. Tohle otráví nejen učitele, ale i tu menšinu schopných studentů. Proto některé školy dokonce zřizují pro talentované studenty zvláštní obory a zaměření, kde platí přísná kriteria pro přijetí a studijní plán je velmi náročný. Studenti těchto oborů jsou pak na své zařazení hrdí a pracují na sobě. Odměnou za to jim je nabídka kvalifikovaného místa v prestižních ústavech a společnostech.

S mírnou nadsázkou lze říci, že existuje jen málo zaměstnání, kde je VŠ vzdělání opravdu nezbytné: lékaři, právníci a samozřejmě vědečtí pracovníci napříč obory. Na většinu ostatního vysoká škola v podstatě potřebná není.

Pracovala jsem ve firmě, kde se v jednom čtyřčlenném oddělení potupně střídali inženýři strojař, stavař, ekonom, zemědělský inženýr, elektroinženýr i psycholog. A všichni dělali tutéž práci – reporty pro vedení společnosti. Na tuto pozici bylo vypsáno VŠ vzdělání, jak je vidět, naprosto zbytečně. Co asi společného mají tyhle profese? Co asi tito lidé na příslušné pozici použili ze svých studií?

Univerzální inženýři

Někteří maturanti slyší na stále silnější zvolání o nedostatku techniků. Přijetí na technickou školu je jisté a sehnat po jejím ukončení dobře placené zaměstnání je prý snadné. Pro ty, kteří neinklinují znatelně  pro přírodní či humanitní vědy, může být tato vize lákavá. Ke studiu technických oborů stačí, řekněme, dobrá paměť a určitá schopnost pochopit základní matematické principy. Pak lze vystudovat i bez technické duše a schopností, dokonce i s výbornými známkami. Index může být plný „A“- ček . Jeden kamarád, docent na strojní fakultě, takovým studentům říká „Učil jste se, Pěnkavo, požadovanou látku umíte, dám Vám tedy „A“. Ale je to JINÉ „A“, než má  Horáček“.  Za slůvkem JINÉ se skrývá podstata celého studia – student Horáček učivu skutečně rozumí, probíranou látku dokáže sám dále rozvíjet, zjistil si i něco navíc, protože ho problém přitahuje a chce se o něm dozvědět co nejvíce. Každá znalost v něm evokuje další a další otázky, na které má touhu najít odpověď. Umí vypočítat i jiné příklady, než ty, které byly předepsané ke zkoušce. Horáček se neučí stylem „ještě třicet stránek“, Horáček hltá vědomosti a nepočítá stránky. Horáček na školu patří, Pěnkava tam je zbytečně.

Po ukončení školy, pak oba absolventi nastoupí do praxe např. jako projektanti, konstruktéři  či inženýři v provozu nebo podnikových zkušebnách. Pěnkava brzy zjistí, že mu dané zaměstnání „nejde“, že ač vysokoškolák, tak věci moc nerozumí. Nemá nápady, v oboru se trápí, vyrábí chyby z neznalosti. Buď takto léta přežívá, bez vlastního uspokojení a bez užitečnosti pro firmu nebo to časem vzdá a přijme místo v jednom čtyřčlenném oddělení a po boku stavaře, ekonoma a psychologa tvoří reporty pro vedení společnosti.

Kdo studuje na škole, technické či jiné, která ho nezajímá, nemůže pak dost dobře v příslušném oboru pracovat. A pokud v oboru přesto pracuje, dělá vlastně práci, která ho nezajímá, je otrávený a frustrovaný. Až čas ukáže, že by bylo bývalo lépe, kdyby se tenkrát rozhodl raději vyučit se kuchařem, kadeřnicí či automechanikem.  

Když se šedé sejde s bledým

Čím více škol, tím je třeba více učitelů. Každý učitel by však měl své žáky převyšovat vzděláním i zkušenostmi, jinak jim nemá co předat. Je řada kapacit, vědců, fyziků, chemiků či architektů, kteří své zkušenosti takto předávají a možná i dokážou strhnout svým entusiasmem některé lhostejné studenty a nadchnou je nakonec pro obor. Jsou však i takoví, kteří profesi učitele vykonávají jen proto, že cosi odučí a pak už mají jen spoustu volného času. Vědeckou práci, která je pro vysokoškolské učitele povinná, pak nakonec nějak vypotí, ovšem cílem je právě napsat tu vědeckou práci (o čemkoli, co může vůbec zvládnout), nikoli primárně provádět výzkum a o jeho závěrech napsat práci.

Co asi vznikne z toho, když učitel, který ve svém oboru příliš nevyniká, učí studenta, který o obor nemá zájem? 

Školné jako motivace

Ve společnosti, ve které nyní žijeme a kde se vše řídí jen penězi, může tuhle samoúčelnou hru zastavit snad jen vysoké školné.

I zde totiž platí univerzální poučka, že není možné, aby služba či věc měla špičkovou úroveň, byla dostupná všem a přitom zdarma. Jen dvě kriteria zároveň jsou možná. Kontroverzní problém a dobré téma pro předvolební kampaň.