Znáte je? Učitel, co nenávidí děti, lékař, jehož obtěžují pacienti, projektant, kvůli kterému zatéká do budovy. Proč to dělá, když ho to nebaví?
Kdysi ten obor vystudoval, ale třeba pak nesehnal vysněné místo, protože nemá ostré lokty. Nebo v praxi zjistil, že vystudovat obor a vykonávat obor jsou věci rozdílné a vlastně „na to nemá“… a nemá ani dost odvahy začít jinde něco jiného.
Začátek roku je období, kdy zájemci o studium podávají přihlášky na střední a vysoké školy, případně skládají talentové zkoušky na školy umělecké. Následné přijímací řízení je většinou boj. Buďto školy bojují o studenty, protože čím méně studentů, tím méně je peněz v rozpočtu, eventuálně to může skončit až zrušením školy. Nebo naopak studenti bojují o školy a obory, které se zdají atraktivní a zájem o ně je několikanásobně vyšší, než jsou schopny pojmout. Ovšem které povolání je skutečně atraktivní? Je lepší zastávat dobře placené místo v renomované firmě, postupovat po žebříčku státní správy, či vlastnit fungující firmu? Je lepší mít dost volného času, nebo hodně vydělávat? Někdo zase potřebuje být užitečný a pomáhat ostatním.
Umělec - ten se má
Střední školu vyberou dítěti zpravidla rodiče, přičemž přání a dispozice budoucího studenta nehrají většinou při volbě školy tu hlavní roli. I s volbou školy vysoké je to obdobné. Plnoletý student si sice přihlášku vyplní a podá sám, rozhodnutí však mnohdy není jeho vlastní, ten či onen obor a profesi mu doporučili a vychválili rodiče. Nyní se nebudu věnovat případům, kdy se snaží dítě vmanipulovat do profese, kterou oni sami vykonávají (děd byl lékař, já jsem lékař a ty budeš taky lékař), ale tomu, co je snad mnohem častější. Mnohdy rodiče přesvědčují dítě ke studiu oboru, který by oni chtěli vykonávat, ale nemohou, protože jejich vzdělání je úplně jiné, nebo běh života je odvál jinam. A právě proto, že jejich povolání je jiné, doporučují tak potomkovi práci, o které sami mnoho nevědí, a představy o vybrané profesi jsou proto značně naivní.
Nedávno jsem měla možnost setkat se neformálně se známým a úspěšným kameramanem. Bavili jsme se o dětech a já mu řekla, že dcera si podala přihlášku na střední školu zaměřenou na multimediální tvorbu. Kameraman zpozorněl – proč chce jít dcera studovat zrovna tohle? Doporučila jsem jí to já, protože kreativní povolání je určitě zajímavější, než pracovat někde v administrativě s cenovými nabídkami, zprávami, statistikami a výkazy, což je práce, u které skončí velká část populace, práce, která přináší značné neuspokojení a následný pocit marnosti. No jo, říká kameraman, představte si, že třeba bude pracovat ve střižně, to je pěkná otrava, celý den stříhá a stříhá - já například chci, aby dcera byla právnička…
Učitelkou nebudeš!
Kamarádka, učitelka češtiny, velmi varovala svoji dceru před studiem pedagogiky a následným učitelským povoláním. „Společně“ s dcerou nakonec dospěly k závěru, že dost dobrou profesí je architekt. Architekt zhmotňuje svoje fantazie, tvoří pěkné věci, celý den si kreslí a jeho dílo pak všichni obdivují. Krásné a celkem prestižní zaměstnání. Takhle to vidí učitel, ale jen málokterý architekt. Jedná se o povolání dost náročné – soutěže, termíny, neustálé předělávání díla od koncepce až po detail, trefit se do vkusu zákazníka a hlavně se vejít do nákladů. Velké, avšak předem neodhadnutelné množství práce v krátkém termínu. Pro ženu, která chce mít čas na vlastní děti, povolání ne příliš vhodné. Učitel si neuvědomuje, že pracovní doba nikdy nekončí v jednu odpoledne, ale třeba v jedenáct večer. Ne každý den, ale často. Pokaždé, když je termín pro odevzdání projektu. A o odevzdávání projektů v termínu to celé je.
Zatímco úředník závidí jiným možnost kreativity, něco vymýšlet a tvořit, umělec vidí ideál v právu. Pro učitele je tím pořádným povolání architekt, zatímco ten, unaven věčně napjatými termíny i taháním čar po monitoru, by si třeba rád vyčistil hlavu a dal odpočinout očím jako zahradník. Ten by však šel raději do tepla kanceláře, kafíčko, a občas napsat nějakou zprávu.
