Letní povídka pro Víkend MF DNES.
Léto. Jaká se Vám vybaví asociace? Pro děti je to doba prázdnin, pro dospělé doba dovolených. Pro zemědělce především doba úrody a sklizně, pro meteorology zase období intenzivního slunečního svitu, teplotních rekordů a tropických nocí. Někdo se těší hlavně na dlouhé dny a krátké noci, jiný vnímá horko, sucho a vyprahlou krajinu, milovníci koupání si představí moře.
Je to takové vyvrcholení roku. A také doba vhodná pro firemní akce, jako jsou letní sportovní hry či „teambuildigy“. Jak praví název, na teambuildingu by se měl stavět tým a utužovat týmový duch. Za tímto účelem si firma objedná a zaplatí agenturu, která vytvoří pro daný pracovní kolektiv určitý program, po jehož absolvování má být tým utužen. Někdy se jedná o hry, vhodné spíše pro děti. Jindy se pod vedením odborníků z najaté firmy simulují praktické i abstraktní situace, při kterých se mají kolegové lépe poznat navzájem, také však lépe poznat sami sebe a zamyslet se nad sebou. Tím se prý zlepší i týmová spolupráce na celý další rok. Ve firmách, které nechtějí platit agenturám za organizaci „sofistikovaných“ her, které stejně nikoho nebaví, si program teambuildingu zaměstnanci vymýšlí sami. Někdy se akce nazve a pojme jako „sportovní hry“. To pak v různých disciplínách soutěží proti sobě jednotlivci, improvizované týmy, či organizační jednotky. Výsledkem je, že například Divize Wholesale porazí Divizi Retail a všichni se radují.
Proč na tyto akce lidi jezdí? Vzájemně se povzbuzují, že „bude sranda“. Pod tím si každý představuje něco jiného, v zásadě však jsou tři hlavní důvody, proč se zaměstnanci účastní. Část lidí si jede opravdu zasportovat, protože mají rádi fotbálek, tenis nebo volejbal, tito však jsou spíše v menšině. Část osazenstva se jede za firemní peníze najíst a „ožrat“, nekontrolovaně, bez dozoru manželky. A další část osazenstva sem jede na lov. Kariéristi se snaží ulovit pozornost ředitele, většinou se však jedná o lovení konkrétní nebo jakékoli kolegyně nebo kolegy. Někdo hodlá spojit všechny aktivity dohromady.
Jednoho letního dne se sjeli do jihomoravského penzionu zaměstnanci z firmy Czech Technology Corporation (CTC) . A protože 51% vlastníkem CTC je zahraniční firma, konal se teambulding dle zvyklostí zahraničních - tedy pod vedením odborné personálně poradenské společnosti. První den byl rozdělen na tři části. Dopoledne byl na programu „workschop“ s psychologem, zaměřený na rozvoj ducha, odpoledne sport a večer měl být zážitkem gastronomickým. Další dny měly program naplánovaný podobně.
Po snídani se všichni sešli v „meeting roomu“, který vznikl před pár lety adaptací původního skladu v zadním traktu penzionu. Každý měl za úkol vymyslet v rámci své pracovní pozice nějaké zlepšení, v tuto chvíli třeba jen imaginární, přičemž každé toto dílčí zlepšení se mělo propojit s dílčím zlepšením kolegy. A tak se to celé pospojuje, až společně dojdou všichni ke společnému cíli. Každopádně z toho má vzejít velký posun a zlepšení v týmové spolupráci a to vše formou hry a simulací modelových situací. Za okny krásných 25 stupňů, modrá obloha a příjemné sluníčko. Inženýr Malina navrhoval, aby firma implementovala nový modul podnikového informačního systému, který by nahradil stávající zastaralou aplikaci a ušetřil by tak jistou manuální operaci, díky které pak vzniká mnoho chyb. Ať tedy právníci vymyslí, jak pořídit licence bez placení. Právnička Veronika Veselá však hru poněkud kazila. T trvala na tom, že licence se načerno pořizovat nebudou. Personalisti se přidali k Malinovi, ale hlavní účetní držel stejnou řeč s právničkou. Společný cíl se nijak nepřibližoval, zato se přibližovala doba oběda na terase. Psycholog však nechtěl seanci rozpustit, dokud se nedohodnou. To by nesplnil cíl svého programu, a co by pak napsal do zprávy pro šéfa? Naštěstí posílají z kuchyně poslíčka, že déle s obědem již čekat nelze. První se zvedne šéf IT Horáček. Do dvou minut se místnost vyprázdní.
Sportovní odpoledne někteří nahradili vycházkou na místní zříceninu. Organizátor s tím měl trochu problém, protože tohle samovolné rozhodnutí vůbec nepodporovalo poslání celé akce, budování týmového ducha. Jeho obavy však netrvaly dlouho. Na večerní přednášku vinaře v místním sklípku dorazili všichni včas, účast byla celých 100%.
U třetí sklenky lahodného bílého, šla Veronika vysvětlit Malinovi, že nejlepším řešením by bylo ty licence vůbec nepořizovat, s čímž Malina souhlasil při konzumaci jeho čtvrté sklenky. Červnová noc v den letního slunovratu, dosahující teplotních hodnot tropické noci, hvězdy na jasné obloze, zkonzumované víno a pocit nenadálé svobody ve svém mixu udělají své. Diskuse Veroniky s Malinou o softwarových licencích pokračovala romantickou procházkou po polní cestě, pak lesem a skončila u rybníka. Zbytek si umíte představit. Nad ránem doprovodil Malina Veroniku do penzionu. „No one must ever know”, řekla Veronika a zaklapla za sebou dveře svého pokoje. Malinu tato slova velmi potěšila. Zněla jak rajská hudba, třešnička na vydařeném dortu a tečka za včerejším večerem. Tímto Veronika lakonicky sděluje, že se nesmí nikdo nic dozvědět, nikomu to neříkej a ani já neřeknu. Toto přísné tajemství znamená i jakousi prognózu, že Veronika nechce vztah rozvíjet. A to je dobře, protože Malina nemá v úmyslu si komplikovat soukromý i pracovní život přítelkyní z právního útvaru. Ale zároveň tato věta nechává i otevřená vrátka, co kdyby ještě někdy náhodou třeba – to vyšlo?
U snídaně již Veronika se svými kolegyněmi. Zatímco jedna z nich si stěžuje, že ji v noci obtěžovali komáři, Veronika obdivuje něčí žluté tričko. Malinovi zazvoní mobil. Volá manželka, paní Malinová, že Filípek si u babičky zlomil nohu, když skákal ze zdi. Tak ať přijede rychle domů. Malina tedy skočil do auta a z firemní akce odjel. Od věcí lehkých a bezstarostných, do tvrdší reality života. Zpět se už nevrátil.
A v pondělí se všichni sešli v práci. U automatu na kávu se Malina přidal k diskutujícímu kroužku „síťařů“. Tématem bylo, že jejich šéf Horáček sice vyhrál tenisový turnaj, ale ten jeho styl? Takže je vlastně divné, že vyhrál. Pak plynule sklouzli k závěrečnému večeru, kolik měl kdo plzní, a že Horáček nedorazil na společný pokoj. V plánu byl ještě mariáš a on se někam vypařil. A jak si ho dobírali, ani si nevšimli, že Horáček už je v kuchyňce také. „No one must ever know”, řekl Horáček směrem k diskutérům mírně povýšeným hlasem a s pobaveným úsměvem. Malinu tato slova velmi rozladila. Zněla jak skřípání brzd rozjetého vlaku, disharmonická hudba, kyselý plod na zkaženém dortu a okamžité zklamání z celé akce. Stejná věta má dnes zcela jiný význam. Veronika Veselá je opravdu veselá dáma a po Malinově odjezdu si rychle našla jinou zábavu. Čert je vem’ oba dva, Veselou i Horáčka, pomyslel si Malina a odkráčel ke svému stolu. Ještě že příští týden jede na tu technickou konferenci do Amsterdamu. Alespoň se nebude muset koukat na Horáčka a s Veronikou se nepotká dole v jídelně.
Amsterdam stál za to – skvělá konference, unikátní atmosféra města, kanály, hráze, cyklisté, vůně marihuany, za městem pasoucí se krávy. Malina svůj návrat domů z konference nijak nezdůrazňoval, protože žena měla být i s dětmi u babičky na venkově, je stále ještě na rodičovské dovolené, a tráví tam značnou část léta. Vsunul klíč do zámku, chtěl odemknout byt, ale nebylo zamčeno. Tiše vstoupil dovnitř. Zaslechl, jak žena telefonuje, pravděpodobně s nějakou kamarádkou, dalo se z kontextu pochopit. A zaposlouchal se, co „holky“ řeší. Hihňání, pak slyšel, že někde byla nebo nebyla, pak chvíli ticho, když mluvila druhá strana a zase hihňání. A pak přišla ta věta. „No one must ever know.“ Tentokrát zněla ta slova Malinovi jako pohroma. Znamenají, že zatímco on seděl na konferenci v Amsterdamu, scházel se jeho šéf s jeho ženou. „Ahoooj“, zahulákal do prostoru, jakoby právě přišel. Žena vykoukla, rozloučila se do telefonu s kamarádkou a šla se s Malinou přivítat. Prý už jí to u babičky nebavilo, tak se vrátila. „A co se dělo v Amsterdamu?“ Malinovi se nechtělo vykládat o projížďce po kanálech ani o královském paláci na náměstí Dam. V tu chvíli ho napadlo jediné: „No one must ever know.“ Ať si o tom paní Malinová myslí, co chce.
--------------------
Pozn.
No one must ever know. Nikdo se nesmí nikdy dozvědět. (angl.)
