No one must ever know

Letní povídka pro Víkend MF DNES.                                                                   

Léto. Jaká se Vám vybaví asociace? Pro děti je to doba prázdnin, pro dospělé doba dovolených. Pro zemědělce především doba úrody a sklizně, pro meteorology zase období intenzivního slunečního svitu, teplotních rekordů a tropických nocí. Někdo se těší hlavně na dlouhé dny a krátké noci, jiný vnímá horko, sucho a vyprahlou krajinu, milovníci koupání si představí moře.

Je to takové vyvrcholení roku. A také doba vhodná pro firemní akce, jako jsou letní sportovní hry či „teambuildigy“. Jak praví název, na teambuildingu by se měl stavět tým a utužovat týmový duch. Za tímto účelem si firma objedná a zaplatí agenturu, která vytvoří pro daný pracovní kolektiv určitý program, po jehož absolvování má být tým utužen. Někdy se jedná o hry, vhodné spíše pro děti. Jindy se pod vedením odborníků z najaté firmy simulují praktické i abstraktní situace, při kterých se mají kolegové lépe poznat navzájem, také však lépe poznat sami sebe a zamyslet se nad sebou. Tím se prý zlepší i týmová spolupráce na celý další rok. Ve firmách, které nechtějí platit agenturám za organizaci „sofistikovaných“ her, které stejně nikoho nebaví, si program teambuildingu zaměstnanci vymýšlí sami. Někdy se akce nazve a pojme jako „sportovní hry“. To pak v různých disciplínách soutěží proti sobě jednotlivci, improvizované týmy, či organizační jednotky. Výsledkem je, že například Divize Wholesale porazí Divizi Retail a všichni se radují.

Proč na tyto akce lidi jezdí? Vzájemně se povzbuzují, že „bude sranda“. Pod tím si každý představuje něco jiného, v zásadě však jsou tři hlavní důvody, proč se zaměstnanci účastní. Část lidí si jede opravdu zasportovat, protože mají rádi fotbálek, tenis nebo volejbal, tito však jsou spíše v menšině. Část osazenstva se jede za firemní peníze najíst a „ožrat“, nekontrolovaně, bez dozoru manželky. A další část osazenstva sem jede na lov.  Kariéristi se snaží ulovit pozornost ředitele, většinou se však jedná o lovení konkrétní nebo jakékoli kolegyně nebo kolegy. Někdo hodlá spojit všechny aktivity dohromady.

Jednoho letního dne se sjeli do jihomoravského penzionu zaměstnanci z firmy Czech Technology Corporation (CTC) .  A protože 51% vlastníkem CTC je zahraniční firma, konal se teambulding dle zvyklostí zahraničních - tedy pod vedením odborné personálně poradenské společnosti. První den byl rozdělen na tři části. Dopoledne byl na programu „workschop“ s psychologem, zaměřený na rozvoj ducha, odpoledne sport a večer měl být zážitkem gastronomickým. Další dny měly program naplánovaný podobně.

Po snídani se všichni sešli v „meeting roomu“, který vznikl před pár lety adaptací původního skladu v zadním traktu penzionu.  Každý měl za úkol vymyslet v rámci své pracovní pozice nějaké zlepšení, v tuto chvíli třeba jen imaginární, přičemž každé toto dílčí zlepšení se mělo propojit s dílčím zlepšením kolegy. A tak se to celé pospojuje, až společně dojdou všichni ke společnému cíli. Každopádně z toho má vzejít velký posun a zlepšení v týmové spolupráci a to vše formou hry a simulací modelových situací. Za okny krásných 25 stupňů, modrá obloha a příjemné sluníčko.  Inženýr Malina navrhoval, aby firma implementovala nový modul podnikového informačního systému, který by nahradil stávající zastaralou aplikaci a ušetřil by tak jistou manuální operaci, díky které pak vzniká mnoho chyb. Ať tedy právníci vymyslí, jak pořídit licence bez placení. Právnička Veronika Veselá však hru poněkud kazila. T trvala na tom, že licence se načerno pořizovat nebudou. Personalisti se přidali k Malinovi, ale hlavní účetní držel stejnou řeč s právničkou. Společný cíl se nijak nepřibližoval, zato se přibližovala doba oběda na terase. Psycholog však nechtěl seanci rozpustit, dokud se nedohodnou. To by nesplnil cíl svého programu, a co by pak napsal do zprávy pro šéfa? Naštěstí posílají z kuchyně poslíčka, že déle s obědem již čekat nelze. První se zvedne šéf IT Horáček. Do dvou minut se místnost vyprázdní.

Sportovní odpoledne někteří nahradili vycházkou na místní zříceninu. Organizátor s tím měl trochu problém, protože tohle samovolné rozhodnutí vůbec nepodporovalo poslání celé akce, budování týmového ducha. Jeho obavy však netrvaly dlouho. Na večerní přednášku vinaře v místním sklípku dorazili všichni včas, účast byla celých 100%.

U třetí sklenky lahodného bílého, šla Veronika vysvětlit Malinovi, že nejlepším řešením by bylo ty licence vůbec nepořizovat, s čímž Malina souhlasil při konzumaci jeho čtvrté sklenky. Červnová noc v den letního slunovratu, dosahující teplotních hodnot tropické noci, hvězdy na jasné obloze, zkonzumované víno a pocit nenadálé svobody ve svém mixu udělají své.  Diskuse Veroniky s Malinou o softwarových licencích pokračovala romantickou procházkou po polní cestě, pak lesem a skončila u rybníka. Zbytek si umíte představit. Nad ránem doprovodil Malina Veroniku do penzionu. „No one must ever know”, řekla Veronika a zaklapla za sebou dveře svého pokoje. Malinu tato slova velmi potěšila. Zněla jak rajská hudba, třešnička na vydařeném dortu a tečka za včerejším večerem. Tímto Veronika lakonicky sděluje, že se nesmí nikdo nic dozvědět, nikomu to neříkej a ani já neřeknu. Toto přísné tajemství znamená i jakousi prognózu, že Veronika nechce vztah rozvíjet. A to je dobře, protože Malina nemá v úmyslu si komplikovat soukromý i pracovní život přítelkyní z právního útvaru. Ale zároveň tato věta nechává i otevřená vrátka, co kdyby ještě někdy náhodou třeba – to vyšlo?

U snídaně již Veronika se svými kolegyněmi. Zatímco jedna z nich si stěžuje, že ji v noci obtěžovali komáři, Veronika obdivuje něčí žluté tričko. Malinovi zazvoní mobil. Volá manželka, paní Malinová, že Filípek si u babičky zlomil nohu, když skákal ze zdi. Tak ať přijede rychle domů. Malina tedy skočil do auta a z firemní akce odjel. Od věcí lehkých a bezstarostných, do tvrdší reality života. Zpět se už nevrátil.

A v pondělí se všichni sešli v práci. U automatu na kávu se Malina přidal k diskutujícímu kroužku „síťařů“.  Tématem bylo, že jejich šéf Horáček sice vyhrál tenisový turnaj, ale ten jeho styl? Takže je vlastně divné, že vyhrál. Pak plynule sklouzli k závěrečnému večeru, kolik měl kdo plzní, a že Horáček nedorazil na společný pokoj. V plánu byl ještě mariáš a on se někam vypařil.  A jak si ho dobírali, ani si nevšimli, že Horáček už je v kuchyňce také. „No one must ever know”, řekl Horáček směrem k diskutérům mírně povýšeným hlasem a s pobaveným úsměvem. Malinu tato slova velmi rozladila. Zněla jak skřípání brzd rozjetého vlaku, disharmonická hudba, kyselý plod na zkaženém dortu a okamžité zklamání z celé akce. Stejná věta má dnes zcela jiný význam. Veronika Veselá je opravdu veselá dáma a po Malinově odjezdu si rychle našla jinou zábavu. Čert je vem’ oba dva, Veselou i Horáčka, pomyslel si Malina a odkráčel ke svému stolu. Ještě že příští týden jede na tu technickou konferenci do Amsterdamu. Alespoň se nebude muset koukat na Horáčka a s Veronikou se nepotká dole v jídelně.

Amsterdam stál za to – skvělá konference, unikátní atmosféra města, kanály, hráze, cyklisté, vůně marihuany, za městem pasoucí se krávy. Malina svůj návrat domů z konference nijak nezdůrazňoval, protože žena měla být i s dětmi u babičky na venkově, je stále ještě na rodičovské dovolené, a tráví tam značnou část léta. Vsunul klíč do zámku, chtěl odemknout byt, ale nebylo zamčeno. Tiše vstoupil dovnitř. Zaslechl, jak žena telefonuje, pravděpodobně s nějakou kamarádkou, dalo se z kontextu pochopit. A zaposlouchal se, co „holky“ řeší. Hihňání, pak slyšel, že někde byla nebo nebyla, pak chvíli ticho, když mluvila druhá strana a zase hihňání. A pak přišla ta věta. „No one must ever know.“ Tentokrát zněla ta slova Malinovi jako pohroma.  Znamenají, že zatímco on seděl na konferenci v Amsterdamu, scházel se jeho šéf s jeho ženou. „Ahoooj“, zahulákal do prostoru, jakoby právě přišel. Žena vykoukla, rozloučila se do telefonu s kamarádkou a šla se s Malinou přivítat. Prý už jí to u babičky nebavilo, tak se vrátila. „A co se dělo v Amsterdamu?“   Malinovi se nechtělo vykládat o projížďce po kanálech ani o královském paláci na náměstí Dam. V tu chvíli ho napadlo jediné: „No one must ever know.“  Ať si o tom paní Malinová myslí, co chce.

--------------------

Pozn.

No one must ever know.  Nikdo se nesmí nikdy dozvědět. (angl.)