Jsme stát spokojených občanů.

  Jsme stát spokojených občanů a za pár týdnu se to opět potvrdí. Jsme spokojeni se svými  politiky ve sněmovně a v senátu, jsme spokojeni se svou vládou, jsme spokojeni i se svým státním dluhem. Pokud se nestane zázrak, tak se to potvrdí po volbách. V parlamentu uvidíme zase známé tváře osvědčených politických stran, některé již od počátku devadesátých let.  Mají zásluhy na tom co je ve státě dobré a jejich voliči zodpovídají za to ostatní.

Dříve jsem se domníval, že spokojených občanů není ani polovina. Kromě spokojených horních deseti tisíc, příjemců evropských dotací, fotovoltaické loby, menšin, nepřizpůsobivých, zlodějů a podvodníků a dosti těch, kterým současná demokracie neublížila a kterým je bližší košile než kabát jsem ostatní považoval za nespokojené.  Po hlubším zamyšlení jsem však dospěl názoru, jak jsem napsal v titulku. Jediná možnost něco ovlivnit jsou volby. Jediný rozumný důvod proč k nim nejít je spokojenost se současným stavem a nezájmem něco změnit. Důvodem volit své osvědčené politiky je opět nezájem o změnu a spokojenost se současným stavem. Zájem o změnu se dá vyčíslit procentem ukradených hlasů při volbách (hlasů menším stranám). V posledních volbách jsem od roku 1996 po prvé volil stranu,  která se dostala do parlamentu. Věřil jsem Radkovi Johnovi. Ten mne nezklamal, ale zklamali mne ti,  kterými  se obklopil. V jeho prospěch svědčí i to, že se necpal na  místo vicepremiéra.

 Jak znám své spoluobčany, zase budou volit své osvědčené strany a své osvědčené politiky. Jak řekl jeden   z poslanců rozpuštěného parlamentu „sejdeme se po volbách“.  Tito osvědčení jediní ví, jak se dělá politika. Nové tváře by neměli ty správné známosti, nevěděli by jak se přidělují státní zakázky, na které odborníky se obrátit, které poradce a jak zaplatit. Jak říkal jeden poslanec, který zdůvodňoval výši platů  ústavních činitelů „jak by se mohl starat o své voliče,kdyby se nedovedl postarat o sebe“. To by taky noví poslanci nemuseli  hned umět. Někdo říká, že lepší, když tam budou ti, co už nahrabali, než noví, kteří budou hrabat. Já říkám, že s jídlem roste chuť.

Po posledních volbách jsem se obával, aby nebyly zrušeny preferenční hlasy, protože využitím preferenčních hlasů by mohli někteří  z osvědčených politiků přijít o svou židli v parlamentu.  Za to co pro své spoluobčany udělali.  Přitom „dřeli jako koně“. Byl by zázrak, kdyby voliči kroužkovali kandidáty na nevolitelných místech a po volbách by byly v parlamentu samé nové tváře. V minulém režimu byla hlavní oddanost straně a podle mne se to moc nezměnilo.