Pohodová matka, pohodové dítě.

Mateřská je pohoda. Stačí být v pohodě. Sem si kdysi myslela. Kdysi? Vím přesně kdy. Když jsem ještě neměla děti.

Když jsem čekala své druhé dítě, připadala jsem si ze všeho příšerně vyčerpaná. Matějovi bylo v té době půl roku a brek z kojeneckých kolik plynule nahradil brek z rostoucích zubů.

Neuměla jsem si představit, jak budu fungovat pro dvě děti a dost mě ničily věty typu: „jedno dítě, žádné dítě, však to poznáš, to si budeš říkat-co já jsem s tím jedním dítětem vlastně pořád dělala?...“

Co že jsem dělala? No snažila jsem se být dokonalou matkou. Běhala jsem dítě zkontrolovat při prvním zakňourání, houpala ho a hladila, dokud dočista neuslo, přebalovala pravidelně po třech hodinách ve dne, v noci. Kojila svědomitě z prsou na střídačku a děsila se, že mi dítě vyhladoví, pokud interval přesáhne čtyři hodiny. Sprchovala se s otevřenými dveřma, co kdybych přeslechla pláč?

Sledovala jsem teplotu vody při koupání, nahřívala ručníky a žehlila plenky. Nosila ho v šátku a uspávala na čerstvém vzduchu. Nedovolila si ho odložit, abych si snad musela vyčítat, že se mu málo věnuju. Četla jsem příručky, sledovala diskuse. Motivovala jsem ho k pohybu a snažila se kreativně vymýšlet zábavné hry, abych snad nezanedbala psychomotorický vývoj. Chodila s ním do klubu maminek a platila soukromé kurzy plavání kojenců.

Jo, tohle všechno jsem dělala. S láskou a něhou, bezmezně oddaná, dokonale pohodová matka. Protože pohodová matka, pohodové dítě…

Ne, to moje fakt ne. Matěj se probouzel s řevem a usínal s řevem. Odjakživa. Řval i v mezidobí. Všechny mé pediatrické rady na kojenecké koliky selhaly. Nebo neměl koliky. Nevím, co měl. No a co že jsem doktor, když jste matka, je to jiné. Najednou to všechno vidíte z jiného úhlu. A hlavně to prožíváte-ve dne, v noci, ve dne v noci, dokolečka dokola. Připadáte si jak ve filmu „Na hromnice o den více“. Je to stav absolutního vyčerpání. A zoufalství. Z toho, že v něčem tak samozřejmém a přirozeném, jako je být matkou, selháváte na plné čáře.

Po praxi v nemocnici, po těch nočních službách, kdy jsem pracovala třeba i 32 hodin v kuse, jsem byla přesvědčená, že jsem na život s miminem připravená. Jak jsem si, proboha, mohla něco takového myslet?! I po sebedelší a náročnější službě jsem mohla jít domů a spát několik hodin v kuse. S miminem ne. S tím mým prvorozeným miminem ne.

Nespavec to byl odjakživa, ale měla jsem dojem, že se to jeho věkem jen zhoršuje.  Budíval se i 16x za noc, vlastně už jsem to i přestala počítat, připadalo mi to pak víc stravitelné. 

Přes den se začal vztekat kdykoliv, kdy jsem si ho dovolila odložit z náručí. Čekávala jsem na klapnutí dveří a příchod Radka jak na smilování, nemohla jsem se dočkat, až si budu moct svobodně zajít na záchod a něčeho se najíst.

Vybavuju si, jak jsem při uspávání Matěje pokaždé vytuhla nad postýlkou v nějaké nepřirozené poloze a on jakoby měl nějaké senzory změny tlaku vzduchu, probral se z pozvolného usínání kdykoliv, kdy jsem se pokusila stoupnout si pohodlněji.

Nejklidnější býval v náručí, a tak jsem ho neúnavně poponášela ložnicí tam a zpátky a v duchu si sumírovala, co budu dělat, až konečně usne: Jo, takže-připravím si večeři, vyndám nádobí z myčky, vyžehlím prádlo, osprchuju se, sednu si s knížkou a dám si k tomu něco dobrého, půjdu spát…

Tam a zpátky, tam a zpátky, huškat, kojit, nechat odříhnout, pomalu položit do postýlky. Brek. Tak znovu. Tam a zpátky, tam a zpátky. Ještě odříhnout? Přebalit? Znovu nakojit? Prdíky?  Kapičky? Teplota? Prso. Tam a zpátky. Dobře, na žehlení kašlu. Dám si večeři, vyndám to nádobí, osprchuju se a jdu spát...Tam a zpátky. Brek…Myčka počká, prostě se jen najím, osprchuju a jdu spát….Brek. Prso? Huškat. Tam a zpátky. Kašlu na jídlo, kašlu na sprchu, půjdu si jen lehnout. Proč si proboha nemůžu jít lehnout?!...

Dělám toho moc? Věnuju se mu příliš? Chce mít svůj klid a prostě si jen tak zabrečet? To už jsem přece taky zkoušela. Proč neexistuje nějaká zářivá kontrolka typu: „ bingo, teď jsi na to kápla“? Instinkty selhaly, nic nefunguje, mateřství je nanic, já jsem nanic…

Rostlo mi břicho a spolu s ním ve mně narůstala panika. Nemůžu na svět přivést další dítě, vždyť to ani jeden z nás nepřežije…

Jenže - to druhé dítě, náš Jonáš, nás všechny ve skutečnosti zachránilo. Ale o tom zas někdy jindy.