Rodinná idyla za dob pandemie? S mými dětmi - leda ve snu.

Tak se prý blíží čtvrtá vlna. Vypadá to,že zavřou školy, školky, všechno. Teda až po volbách, jasný. Budem opět všichni pospolu.Při vzpomínce na letošní jaro hledám číslo do Bohnic. Ani Chocholouškovi bych mé tři školkáče nepřála.

Úvodem - jen aby bylo jasno – děsím se zavření školek, ale ještě víc další vlny Covidu. Proti opatřením nic nemám a ani proti nim nezbrojím. Ale když jsem si dnes čistila mailovou schránku, narazila jsem na dopis, který jsem na jaře 2021 posílala do uzavřené školky. Jako omluvu za to, že se distančně nejsme schopni příliš angažovat. Při vzpomínce se mi rosí čelo ještě i teď, tohle znovu nedám. Následující řádky snad mluví za vše:

Dobrý den, milé paní učitelky i paní ředitelko.

Zdravím vás všechny od nás z Pasek a děkuji za veškerou aktivitu, kterou s dětmi udržujete kontakt. Omlouvám se za tristní odezvu z naší strany, snad skóre vylepšíme alespoň tímto mailem.

Přemýšlela jsem, jak ve stručnosti sepsat pár slov o tom, proč si vedeme tak mizerně, ale nejlepší asi bude upřímná zpověď:

Kamenem úrazu je samozřejmě každodenní boj o to, kdo bude hlídat děti. Střídáme se s manželem v práci jak jen to jde, sem tam zaskočí babičky, celkově je to náročné, jako všude. Klukům chybí pevný režim a skupina, ve které by neměli příliš šancí odmlouvat. Mé plány, jak si všichni uděláme po práci hezké odpoledne, nebo podvečer u tvoření a malování a vyplňování úkolů, berou den, co den za své. Jedině snad Matějem cloumá nějaký smysl pro zodpovědnost a chápe, že je potřeba něco dělat. Ale jeho protáhlý ksicht mi spolehlivě vezme veškerou energii. Občas ho popadne dobrá nálada, to pak strhne i bráchy a já se dojímám, jak všichni sedí a pohoda, jen nemám odvahu vytahovat mobil a fotit, protože to většinou vede kluky k dotazům, zda jim telefon půjčím, aby si zahráli hry. Je pravda, že jsem nainstalovala aplikace, které se podobají úkolům pro předškoláky, samé puzzle a barvy a tvary, angličtina, doplňovačky, bludiště, krása nesmírná, jenže mé děti si s mobilem zalezou za gauč a stáhnou si Roblox a další krávoviny, které nemají se vzděláváním nic společného. Bohužel, má inteligence, co se moderních technologií týče, sveřepě stagnuje, a tak nezbývá, než mobil chránit vlastním tělem, nebo heslem, jehož kód dělá problém i mě samotné. Většinou mé plány na odpoledne skončí tak, že manžel (čest jeho nezlomné energii a dobré náladě) vytáhne děti  "vylítat se ven", kde se ti naši pasekáři vyválí v každé kopce hnoje a vrátí se obalení bahnem, které pravidelně nacházím všude, a to i ve špičkách bot nebo uvnitř spodního prádla.

Pračku, která u nás jela prakticky non-stop, už zatěžuju jen zcela klasicky, neb to jinak nemá cenu. Smířila jsem se s faktem, že oblečení ani boty už po nás nikdy nikdo nepodědí a styděla bych se ho i věnovat na charitu. Prostě si odslouží svůj nelehký úděl a po pár týdnech covid-režimu všechno pietně pohřbím, nebo obřadně spálím.

Pravidlo "užeň děti, budou spát", u nás neplatí. Vstávají o půl sedmé, v poledne jsou jak rakety, a večer si ještě o půl jedenácté vyžadují "škrabkat", "pití", "Čtyřlístek", "pohádku", "písničku" a "mobil". Nevím, jak to praktikují v jiných rodinách, ale u nás nefunguje nic, což je frustrující, vzhledem ke skutečnosti, že jediný, komu  můžu nadávat, jsem já nebo manžel.  Mé představy, jak budu laskavá, důsledná, neústupná, jak budu děti vychovávat, vést, edukovat,  jak budu kámoš, tak ty byly opravdu naivní. Cílem dne je totiž přežít, a na nějaké serepetičky okolo už nezbývá energie.

Snaživě tisknu maily a úkoly ze školky, těším se, jak to bude děti bavit, a pak se jen nutím ovládat, abych neřvala nahlas, když je to všem ukradené. Posílám v příloze (a v obálce do schránky školky) alespoň pár vlaštovek a věřte, že se opravdu stydím za jejich úroveň.

Současně mě děsí, že Matěj za pár měsíců nastoupí do školy a bude úplně ztracený a všechno je to, samozřejmě, jen moje vina. Co z něj asi bude? Vždyť patří ke generaci, která mi bude vydělávat na důchod! Ještěže ze mě covid udělal cynika a uklidňuje mě fakt, že se toho stejně nedožiju. A tak večer co večer bojuju s touhou děti zodpovědně vést kupředu, navzdory neovladatelnému pudu je všechny pozabíjet. A každé ráno se probouzím s předsevzetím, že dneska, dneska to určitě všechno dám!

Vaření nenávidím. Přesněji tedy vaření pro mé děti. Je to totiž samostatná sportovní disciplína, asi jako vrh koulí a vrh nožem. Přemýšlím, kolik hodin svého života ještě budu nucená postávat u sporáku a kuchyňské linky, abych se  smířila s faktem, že výstupní hodnota je zkrátka nulová. Můžu se stavět na hlavu a odpichovat se ušima, ale jediné, co mé děti spolehlivě sní, jsou suché těstoviny, případně rýže bez masa, nebo taky "zemáky", kterým odmítají říkat brambory, ač na tom já, holka s českou krví, trvám. Sem tam slavím s naservírovanou porcí úspěch, často děti svedou bitku o mrkev, nebo kuskus, což mě dojímá tak, až se děsím, jestli nejsem počtvrté těhotná. To by totiž nikdo z naší početné rodiny nepřežil. 

Ale ve výsledku je dětem moje pachtění v kuchyni putna. Stejně jako to, že se vyvářím s omáčkou nebo  přílohou. Že mixuju krémové polívky, že pražím krutony, že maj domácí maso, že kupuju bio. Že se vůbec s něčím chystám. Že chci večeřet u stolu a ne u televize. Že vyžaduju příbor a slušné chování.

Většinou mají všichni blbou náladu, že prudím, nebo jsou spokojení, ale to sedím u stolu sama a netknuté porce jídla házím po třech dnech slepicím. Prý se tím zbytky přetransformují na vajíčka.  Tak alespoň že v této oblasti nejsou mé děti úplně pozadu. Domácí zvířectvo máme zmáknuté, včetně jehňátek, koťátek a housátek, všichni víme (ač já o to dvakrát nestojím), kdy se rodí, v jakém počtu kusů a kudy. Taky nemusíme opakovat, jestli snáší mlíčko, nebo vajíčka. Všichni ví, jak kdo bučí a kejhá, jen na slepice se nevolá  "puťa puťa", ale "huš ty potvoro", protože mi hrabou záhony s kytkama. Kytkám děti taky rozumí, ale že by se náš život na pasekách přiblížil romantice, kdy s dětmi trhám náruče květin a určuju jejich latinské názvy podle atlasu rostlin, tak to vůbec. 

Jinak stran předškolního vzdělávání bída. Proto jsem tak šťastná, že posíláte maily, jak na to. Udržují mé životní funkce pod kontrolou.

Děkuji všem, že tam v té školce pro nás jste a nesmírně se těším, až spolu zase, úplně normálně a bez Covidu, budem.

Mějte se, 

Kateřina Karolová