Přijde mi, že společnost se v principu dělí na dvě části - na ty, co jedou na pohotovost s prkotinou, a na ty, co na pohotovost nepojedou ani v závažném stavu, "aby neotravovali".

Maminku jsme před nedávnem vezli na pohotovost téměř násilím, protože "zase tak zle mi není, přece tam nebudu někomu přidělávat práci". Měla infarkt. Naštěstí nepříliš rozsáhlý a dobře to dopadlo, ale stejně - ještě že jsme jeli.

Vztah lidí k pohotovosti je otřesný. Jednou jsem seděl na zubní pohotovosti, odjížděl jsem na dovolenou a ke svému zubaři bych dostal až za 14 dní. Další čtyři v čekárně, přesně jak píšete, přišli ne proto, že by je akutně bolely zuby, ale aby se jim na pohotovosti na ně doktoři mrkli, protože oni sice každý zubaře mají, ale nemají na ně přece čas!!! Drasticky bych zvedl poplatky, klidně na tisíc korun, vyjma úrazů a vyjmenovaných diagnóz, třeba infarkt. I tak by tu bylo stejně dost velké procento, z kterých peníze nikdy nevyrazíte. Každý druhý tady pořvává o svobodě a pod tím si představuje, že povinností všech okolo je kolem něho skákat, protože toho večer předtím chudák moc vypil nebo se přežral. Hezký den

Jinak se mi strašně líbí, jak u nás platí, že někdo kdo podvádí a obchází zákon, je k tomu vždy donucen a dělá to pro dobro nás ostatních, bez ohledu na to, že podle svých vlastních slov tím ohrožuje životy pacientů. To je prostě boží.

A diskuse mu za to ještě zatleská.

Pane Zdeneku, zkopíruji pro Vás reakci, kterou do této diskuse přispěl pan Martin Horák, 4.10. ve 22hod: Dodržováním zákoníku práce pro pohotovostní služby v nemocnicích v současném systému dosáhnete zhoucení během 3-5 měsíců. Pak už nebude ve většině nemocic, kdo by sloužil podle platných zákonů. Prostě na současný sytém nejsou lidí, stovky možná tisíce lékařů s atestací, kteří by pracovali ty zbývající pohotovostní hodiny. Nemocnice by se musely zavřít prakticky všude.

Tohle je na dlouhou diskusi a řešení by muselo být velmi komplexní a do toho se politikům nechce, protože by to vždy nějak ovlivnilo pacietny - voliče.

Bohužel tohle není o systému a pacientech, ale o dobrých a špatných lekařích. Špatní si jdou na pohotovost vydělt v době kdy mají odpočívat. Podvádí s několika smlouvami a tak tento systém podporují.

Špatní lekaři nejsou schopní lidem srozumitelně říci s čím na pohotovost chodit nemají. a odkázat je tam kam patří. To znamená objednat je na správné pracoviště. kdyby oddělení fungovala správně , tak to udělá už přijímající sestra při rozřazení pacientů. A udělá to slušně a mile. Protože tak je normální se chovat.

Jo a jen tak naokraj, i když to není o pohotovosti: doktorka sestře řekla, že s teplotou 38 má jít do práce bo to vydrzi a pres víkend to vylezli.

Nevylezela... Maridi přes týden s na dálku předepsanými antibiotiky

No když jsem byl na pohotovosti s mamou se zlomený kotnikem, tak tam seděl zelený človíček. Z ordinace vylezla sestra. Zeptala se jej jestli je mu zle. Když odpověděl že ano zalezl do ordinace a ten človíček tam furt zkrousene seděl. Za tři dny jsem videl jeho parte

Jo, je fakt, že bezohlednost lidí v našem zdravotnictví je často fascinující. Hezky to dokládá ta doktorka co nechala vykrvácet toho kluka po operací mandlí.

Ahoj, a díky za zpověď. Lidé to opravdu asi nevědí, a je to pro ně jako jít k řezníkovi. Já jsem se sesypal díky pracovnímu stresu ještě před padesátkou, lapal jsem po dechu, RZta, za dva dny na sál, srdíčko, zděšením jsem se skoro počůral. Jistě, není to nějaké ORL, ačkoli, tam jsem měl taky super zážitek. Pan doktor, vypadal trochu jako herec Tepfr, a že punkce. A aby mě nemusel na proplachy každý den narážet jak pívo, zavedl mi do nosu šlaufek, a na proplachy už stačila jen stříkačka. Pravda, děti se mě trochu báli, ale... Zpět, když mě odváželi z postop, byla tam krásná sestřička, já byl ještě trochu mimo, ona byla anděl. Na pokoji pak probíhal kolotoč sestřiček, a všechny byly super. Když už jsem po pár dnech musel, tak tý jedný, takový festovní holce povídám, musím. Na krku tu elektroniku, a ona povídá "já ti to uvážu za krk, a půjdem, brouku". Ošetřovatel Pepa, rázný, ale citlivý, a bezbolestný. dělával mi převazy, a byl velmi opatrný. A nejvíc nejlepší kamarád byl mladý záchranář. Kluk seknul s profi fotbalem, a jal se studovat. Něčeho už dosáhl, protože prý u záchranky už pracoval. A pro praxi si chodil na kardiochirurgii. Protože už byl trochu výš než běžné sestry tak nosil na kapse peán, ale to může mít souvislost s tou záchrankou. On byl neskutečně šikovný, jak dovedl zavést kanylu, a vůbec byl hrozně empatický, a hodně mi pomohl i psychicky. Když se mi ustálil příjem a výdej tekutin, když se konečně něco uvolnilo, prozkoumal sáček a povídá: "dobrý chlape, beru to jako svůj osobní úspěch" I tu cévku mi vyndaval on, a bylo to v klidu. Jak už jsem se začal trochu pohybovat, tak jsem jednou zjistil protékajicí WC. Povídám to sestřičce, ona že prý to ví. Mně to nedalo, odkryl jsem dekl splachování, nasadil vypadlé táhlo, a sestře jsem řekl, že údržbář netřeba. Ve společenské místnosti byla TV, ale ovladač moc nefungoval. Řekl jsem si o benzín a vatu na špejli, a dálkáč vyčistil. Holky mi dělali čajíčky a říkaly, vy nám to tu všechno opravíte, než vás pustí.

Je fajn vědět, že to někde hezky lidsky funguje. Ono je to totiž i o přístupu samotného pacienta-s pohodářem se pracuje jedna radost. Díky

Super by byla volně dostupná telefonická pohotovost. Když člověku ve vedrech od rána zvrací dítě, tekutinu podávanou po lžičkách postupně zase vyzvrací - kde je ta hranice, kdy už máte jet na pohotovost?

Někdy jsem dostala na očním vynadáno, že jsme se zánětem spojivek přišly až po víkendu, jindy zase na pohotovosti s uchem, že jsme podle pokynů ušaře měly jít až pozítří na kontrolu a ne hned ten den večer večer na pohotovost. Dcerka křičela bolestí, protože jsem tehdy u doktora dostala jenom pokyn dávat paralen a netušila jsem, že jí můžu střídat paralen s brufenem, takže jsem dodržovala minimální časové odstupy paralenu, což nestačilo. No dobře, aspoň k něčemu ta pohotovost byla. Tlumila jsem to paralenem a brufenem a ve středu jsme pak u ušního na kontrolu čekaly od rána tři hodiny, dcerka zase zoufale kvílela - a než jsme přišly na řadu, tak se pozvracela a praskl jí bubínek.

Tenhle týden jsem měla držkopád na koloběžce (hádejte, kterou částí těla jsem ten pád dobrzdila nejvíc!). Vymýt, dezinfikovat. Vyklepaná se zmítám v pochybách: mám s tím jet na pohotovost, nebo ne? Nejela jsem. Měla jsem pak pod nosem pár dnů červený knírek jako Hitler, jak to trošku sáklo, přestože jsem si na to pořádně tlačila. Ale už je to v pohodě - a bylo nakonec dobře, že jsem s tím nejela zbytečně.

Já vím, že i telefonickou pohotovost budou lidé pravděpodobně zneužívat, a všechno se po telefonu a fotkou nevyřeší. Ale párkrát v životě jsem už opravdu byla bezradná, a praktickému nebo dětskému doktorovi se člověk skoro nedovolá, protože lítají jak hadr na holi (dětský má kvůli covidu kromě obvyklé nadílky nemocných denně navíc 50 pacientů s rýmou).

Jsem všemi deseti pro poradenskou telemedicínu, aby se snížila zbytečná zátěž lékařů - i pohotovosti.

Ano, ta hranice se dá těžko najít, ale základem je, volit pohotovost až jako poslední možnost (všechny nápady už byly vyčerpány). Telefonická pohotovost vpodstatě funguje, ale opět-lidé ji berou jako poradenské centrum na "cokoliv"-prostě chybí zdravý rozum a chuť vynaložit vlastní úsilí. Pak se stává, že lidé, co pomoc potřebují (třeba Vaše dcera čekající na paracentesu-píchnutí bubínku, po které následuje okamžitá úleva) prostě musí čekat, protože doktor je zahlcený banalitami.

Milá paní doktorko, jsem ráda, že jste zase našla čas sát blogy. Ráda vás čtu.

Děkuji:)

Na záchrance je to stejné. Jezdíme zvláště v noci k "akutním" případům jako týden trvající bolest břicha, tři dny zvýšená teplota (ne u svého praktického lékaře jsem nebyl, nemám čas, chodím do práce), sběr ožralců na ulicích apd... A běda pokud si dovolíte něco někomu vytknout...

Kolik je podobných případů? Osobně tomu nevěřím. Jedná se o okrajovou záležitost a je to i o špatné práci člověka co telefonát přebírá.