Zrzi, zrzi, co tě mrzí, ta zrzavá palice, ta tě mrzí nejvíce

Každý má na základní škole své místo, svou pozici. Já byla chudák! Být zrzavá a pihatá na základce, neznamená být roztomilá, jako ve školce. Na základce jsem byla v tom lepším případě veverka, liška nebo pomeranč. V tom horším případě pochcanej plech, hoří Brandejs a uchytila se i říkanka ,,anč banč pomeranč, cinka linka mandarinka." 

Jirka byl vždycky pohodář, tak snad vás nikoho neurazí! Zrzko mi říkal, i když mi bylo skoro třicet a byla jsem už deset let blond.

To na mne pokřikovali kluci i na náměstíčku, hlavně o pár let starší Jirka - moje noční můra! 

Pokaždé mě ztrapnil a zesměšnil. Jít domů po silnici kolem hřiště, kde on hrál s klukama fotbal (vedle vchodu do našeho domu), bylo skoro jako jít si pro výprask. Jak já jsem ho nenáviděla! 

Snažila jsem se chodit stále s někým, to si pak tolik nedovoloval. Klasickej srab! 

Dovoloval si na mladší, ještě k tomu na holku, ale jak nás šlo víc, tak nic. Stačilo mi jít třeba s Luckou. Když on začal, Lucka se mě hned zastala. Pak se někdy stala terčem útoku i ona. Ale nic si z toho nedělala a říkávala ,,až budem velké, projdeme se tady před nima a uvidíš, jak budou slintat." Záviděla jsem jí jak byla nad věcí, protože já se doma fakt trápila. 

Takhle mě zesměšňovat a většinou před nejhezčíma klukama z Hlubočep. 

To hřiště si udělali sousedi a spolužáci Mirek a Martin H. Ti byli v pohodě. Vyrůstali jsme spolu a oni věděli, že pokud se mi budou smát, dostanou doma na tlamu. Někdy jsem s nima hrála fotbal i já s Irenou (Martinova mladší sestra), ale většinou se na tom hřišti scházeli starší kluci. 

Pokud tam nebyl Jirka, zastavila jsem se s holkama u plotu a koukala se na ně jak hrajou. Hrával tam i Martin F. Hrozně hezkej, milej a stále usměvavej kluk, do kterého jsme byly zamilované snad všechny. Další velkej fešák byl Pepa. Měl na tváři jizvu, takže pro mne Jofre de Pejrak - po fotbale občas i stejně kulhal. Platonická láska jako trám. Samozřejmě jenom z mé strany, jako všechny mé lásky v tom období. 

Kvůli Pepovi jsem chodila koukat i na jejich zápasy na velké Hlubočepské hřiště, i když mě fotbal vůbec nebavil. 

Jediné co mě bavilo na Hlubočepském hřišti bylo bruslení. V zimě nám tam několikrát udělali kluziště. Díky tomu, že jsem to měla za barákem, mohla jsem zůstávat s klukama do tmy - paráda. 

Tohle hřiště bylo z horní strany našeho domu. Jak už víte, dvojka byla skvěle situována.

Jenže nějak se to organizačně nechytlo, takže později jsme museli na bruslení přes kopec do Sokola Zlíchov. V Sokole jsem to dobře znala. Jako prvňáček jsem tam chodila na gymnastiku a občas na karneval. Ale mne tam skoro nikdo neznal a měla jsem čepici, takže se mi nikdo nesmál - naopak, občas se na mne nějakej kluk i usmál.

Nejen v Hlubočepých jsem se stala terčem posměchu. 

Když se narodil mé sestřenici Ivě zrzek Martínek, byla jsem ráda, že jsme na to dva. U nás ani u nich nebyl nikdo nikdy zrzavej ani pihatej. Zvláštní. 

Časté posměšky, že táta bude nejistý, na to jsme si zvykli. Na pochcanej plech se zvykalo hůř. 

Martin byl o sedm let mladší, ale hrála jsem si s ním víc, jak s mojí ségrou. Asi nás ta zrzavá spojovala, taková nějaká soudržnost. 

Jezdila jsem k nim do Piletic na prázdniny a on zase k nám. Jezdili jsme spolu na dovolenou na Potštejn, do Samopší, do Poříčí nad Sázavou. 

Jednoho krásného letního dne, šli jsme v Samopších s Marťasem do kiosku pro Ledňáčky. Kluci u kiosku na nás začali pokřikovat, že jsme nějaká zrzavá rodinka, aby od nás něco nechytlo. Martínek se smál, tomu to bylo jedno. Ale měl smůlu, byl mladší, pokud šel semnou, musel nosit čepici - i v létě. 

Nikdy nezapomenu na větu ,,smočím nohy do náhonu a dál nejdu," když byl unavenej z dlouhé cesty. Nebo jak mi naháněl nápadníky, když jsem si mu stěžovala, že mě zrzavou nikdo nechce. Byl jak můj brácha. Bohu žel byl, ale už víc jak deset let není. 

Všichni ho měli rádi. Byl to pohodovej kluk, pracant, myslivec. A právě tohle hobby nám ho vzalo. 

Dětství a dospívání jako zrzek nebylo snadné. V Hlubočepých jsem jako holka byla zrzavá jenom já a o rok mladší Bára. Kluků zrzků bylo o něco víc, ale podle mne s tím takové trable neměli. A nebo možná měli, ale nedávali to najevo. 

Můj nejlepší kamarád ze základky Pavel byl taky zrzek. Tady byla taky jakási soudržnost, možná i něco víc, ale ani jeden z nás se neprojevil jinak, než kamarádsky. Chodili jsme spolu ven, do zahrad na ovoce, na políčko na pokec a občas procházkou až k nim domů. 

Pavel bydlel daleko (v osmdesátých letech do Žvahovské školy chodily děti z rozlehlého okolí). Prokopským údolím to bylo k Pavlovi 3km, ale tam jsem se bez dospělého bála. Chodili jsme tedy přes Barrandov. Tenkrát se sídliště teprve stavělo, takže cesta vedla přes pole posetá vlčími máky, ze kterých jsem si dělala panenky, přes rozlehlý sportovní areál, plný dřevěných houpaček a prolejzaček, až do malé vesničky zvané Klukovice. Byla to sice delší, ale hezčí cesta. 

Do sportovního areálu Klukovice jsem chodívala často i s mojí sestrou Ivetou. Ta mi občas po cestě zpívala ,,zrzi, zrzi, co tě mrzi.....," ale to jsem brala v rámci sourozenecké lásky. 

Jen Pavel, ten se mi nikdy nesmál. Né proto, že byl taky zrzek. Neboť další třídní „liška ryšavá“ byl Tomáš a i on se mi občas posmíval. Pavel byl prostě dobrák, kámoš, pohodovej kluk. Už jsem ho asi dvacet let neviděla, ale myslím, že se nezměnil. Měl prostě srdce na pravém místě.

Ten kdo se ve škole trochu odlišoval,  jistě mi dá za pravdu, že někdy dokážou být sami vrstevníci – tedy děti – hodně zlí. Pak většinou pomůžou dospěláci - většinou. Mně však nepomohla ani slova kamaráda Jirky Helekala, který mi pokaždé na cvičáku říkal ,,Kájo nebuď smutná, až vyrosteš a narostou ti trochu prsa, uvidíš jak po tobě budou chlapi bláznit." 

I kamarádky mamky Dana Mačurová a sousedka paní Dupalová mě utěšovaly ,,nebul Kajdo, za pár let si budou ženský barvit vlasy na zrz a budou ti tu tvojí přírodní závidět." 

Nevěřila jsem nikomu. Dokonce ani sousedce paní Brandejské, která měla stejnou barvu vlasů jako já a hrdě jí nosila. Byla to paní ve středních letech a neměla jediný šedivý vlas. To je prý výhoda zrzečků - šediny jim začínají mnohem, mnohem později než ostatním. 

No uvidíme. Zatím šediny nemám, na blond už se nebarvím -  libí se mi moje zrzavá. A kluci ? No i ten Jirka Helekal měl pravdu. Oni asi dospěláci ví, o čem mluví!