Když už vyprávím o mém dětství a mládí všechno, nemohu nevzpomenou na MLR. Kdo by v osmdesátých letech neznal Balaton a Rubikovu kostku? Jenže jet tenkrát na dovolenou do Maďarska, bylo asi stejné, jako když teď jedete do Karibiku.
Tenhle kočárek si ségra dovezla z východního Německa těsně před revolucí. Tenkrát jeli vyloženě pro něj, byl to ,,Mercedes" mezi kočárky.
Já jsem se jako školák k Balatonu podívala, i když to byl zase pionýrský tábor. Ale není tábor jako tábor.
Letní tábory od ROH byly různé, jedno však měly stejné - kladné výchovné účinky na děti a odpočinek pro rodiče na tři týdny - nebo dva? Už nevím, mě to připadalo jak věčnost.
Většina dětí měla tábory ráda a užila si je. Já si je také nakonec užila, ale ráda jsem je neměla.
Ve škole i v Hlubočepých mě všichni znali a říkat mi Kájo, bylo naprosto normální. Na táborech ne! ,,Ahoj já jsem Kája" - nikdy jsem se nepředstavovala jako Karla, to jméno jsem nesnášela! ,,To je ale klučičí jméno," byla častá odpověď dětí. Tudíž jsem začala vysvětlovat. Avšak i jméno Karla přišlo dětem divné. Mnozí se s ním nesetkali do té doby, než ve škole začali probírat Boženu Němcovou.
Všechno je to možná tak propojené, všechno je to možná osud - Karla (Carla) je v Itálii jedno z dvaceti nejužívanějších jmen - 14 na žebříčku popularity. Takže tady se nad mým jménem nikdo nepozastaví. Tady se představuji s radostí a začala jsem to jméno mít i docela ráda. I když.....jak mi někdo z Čech řekne Karlo, stále mi to přijde zvláštní a ,,studené."
Po dobu mé školní docházky jsem jela třikrát na jiný tábor než do Miřetína. Jednou jsem měla tu možnost, jet na pionýrský tábor do MLR (Maďarska). Byla to nabídka od mamky z práce a taková nabídka se neodmítá.
V té době bylo těžké, skoro nemožné pro dceru někoho, kdo odmítal vstoupit do KSČ, podívat se mimo naší republiku. Táta nějak tu rudou barvu nerad viděl. Do strany vstoupit nechtěl, přihlášku či co před nima roztrhl, prostě ,,rebel" a ti nebyli v oblibě. O dovolené za hranicemi Československa se nám mohlo jen zdát.
Takže i když jsem pionýrský tábor nesnášela, do Maďarska jsem se docela těšila. Byl to pro mne takový ,,výlet za hranice všedních dnů."
No tábor - tohle byla nakonec spíš luxusní dovolená u Balatonu. Bydleli jsme v chatičkách na břehu jezera, na jídlo jsme chodili do campingové restaurace a každou středu jsme dostávali točenou zmrzlinu. Líbilo se mi tam od prvního dne! Místo etapovky jsme se koupali v Balatonu, na procházky se chodilo do města, puťák a bojovky neexistovaly a ve volném čase, kterého bylo víc než dost, jsme s maďarskými, bulharskými i východoněmeckými pionýry dělali výměnu suvenýrů.
To mě hrozně bavilo. Já jsem byla šmelinář už od malička. Jednou mi vyprávěla moje kamarádka Eliška, že jsem s ní jako malá chtěla šmelit oblečky na panenku - moje staré, za ty její nové, ale zase jsem jí nabízela troje za jedny. Jen Elišky mamka to tenkrát nějak nedocenila. Říkala prý, že jsem vyčůraná - nepochopila mé obchodní vlohy. Je pravda, že takovej obleček na panenku co poslala Elišce její teta ze Švédska, byl asi o ,,trošičku" lepší, hezčí a kvalitnější.
S pionýry ze spřátelených zemí se však šmelilo výborně. Před odjezdem z Československa nás upozornil organizátor, že je dobré, vzít si pár suvenýrů na výměnu. Já si jich vzala málo. Nakonec jsem však vyměnila i moje osobní věci, včetně mýdla s krabičkou - těm zahraničním se prostě nedalo odolat!
Dovezla jsem si také umělohmotný bílý děrovaný košík a samozřejmě Rubikovu kostku (to byl tenkrát velký hit).
Víckrát už jsem se do zahraničí jako dítě nepodívala.
Jen mamka jela jednou díky práci do východního Německa a do Maďarska . Z Maďarska nám dovezla plísňáče - to spolužáci koukali! A z Německa? Ještě dnes používám keramické misky, co mají na dně vyraženo DDR.
