,,Každá křivda bolí, ale nejvíc tě zasáhne ta, která je od vlastního dítěte," řekla mi jednou jedna moudrá žena. Jenže tohle si spousta dětí vůbec neuvědomuje!!!
Většina rodičů se snaží dát svým dětem vše co jen může, na úkor svého štěstí a blahobytu. S narozením potomka začne rodinný kolotoč, který si leckterý tatínek, mnohdy ani maminka neuměli vůbec představit.
Pořádná práce, aby se rodina uživila, to je základ. Z práce rychle domů a doprovodit děti na kroužky nebo navařit. Hokej, fotbal, volejbal, gymnastika, to všechno chce spoustu času jak dětí, tak rodičů. Učit se s dětma po těch letech, co jsou rodiče venku ze školy, to už taky není žádná legrace. A víkendy, ty se podřizují většinou dětským touhám a přáním, pokud ti prckové nemají zápas kam je stejně doprovází nejméně jeden z rodičů. Kolotoč, který se s narozením potomků točí nejméně dvacet let. A tohle si spousta dětí vůbec, ale vůbec neuvědomuje!
Já to vidím jen ze strany dítěte, rodič jsem nikdy nebyla, ale druhou stránku znám z vyprávění přátel a kamarádů, kteří rodiči jsou. Je to všude skoro stejné, ten rodinný kolotoč - jak přes kopírák. A hlavně ve městech, kde se člověk bojí pustit dítě samotné i na hřiště.
Rodičovství je krásné, ale náročné.
Pokud se děti ,,povedou," je rodinný život procházkou mezi čtyřlístky. Radost z dětských úspěchů, ze školních vysvědčení, z fajnových vztahů v dospívání, potom z jejich dobré práce a nakonec většinou z vnoučat ... šťastlivci se radují i z pravnoučat.
Stárnutí je totiž privilegium, které není dopřáno všem.
A my - my děti si tohle neuvědomujeme! Tak nějak si myslíme, že tu rodiče budou automaticky nejméně do osmdesáti a víc. Jenže pak se spousta z nás setká s tvrdou realitou, s křehkostí života a narazí hlavou ,,do zdi." V tu chvilku se nám rozsvítí, ale už je pozdě!
Třeba moje máma a můj táta, ti se dožili ve zdraví jen něco málo přes padesát let. Potom onemocněli a ve věku, kdy by si měli začít užívat ,,svobodného" života, bez náročné práce k zabezpečení rodiny, bez spěchu a stresu, začali pomalu ze života odcházet.
A já, já si až po jejich odchodu uvědomila, jak strašně málo jsem jim projevovala vděk. Vděk za to, co všechno pro mne udělali, kolik času a trpělivosti mi obětovali, protože jsem oproti mé sestře nebyla žádnej andílek. Až po letech jsem si uvědomila, že díky nim mám a navždy budu mít domov, kam jsem se mohla po dvanácti letech v Itálii vrátit a kde (ač to není můj rodný dům) mám s nimi spojeno spousty vzpomínek.
Mamce jsem to tak nějak občas říkala, ona věděla jak ji mám ráda, ale táta ... PROMIŇ TATI!!!
Tátovi jsem asi nikdy nepoděkovala dostatečně za to, že díky mně musel opustit svoji dílničku v Raudnitzově domě, kde jsme bydleli a svoje kamarády z Hlubočep, kde on bydlel od dětství. Neuvědomovala jsem si, jakou oběť mi přináší, když jsme se z Hlubočep stěhovali.
Jelikož jsem se chtěla ve dvaceti letech vdávat (ségra už byla v té době vdaná), vyměnili naši náš krásný velký byt na zámku za dva malé bytečky na Hládkově a ve Vršovicích. Mysleli si, že to spolu v tom jedna plus jedna nějak zvládnou. Nezvládli.
Rozvedli se a táta zůstal v padesáti letech sám - sám na Letné, kde nikoho neznal. Moje ségra se o něj starala jak nejlépe uměla. Brala si tátu na svátky, vařila mu, jezdila za ním. Byla vždycky rozumnější a zodpovědnější než já - od dětství až do dnes. Mně bylo v té době kolem pětadvaceti a byla jsem úplně blbá. Vůbec jsem si neuvědomovala, co ten táta pro mne obětoval. Jezdila jsem často k mámě, byla jsem na ni od dětství víc fixovaná než na tátu a potom jsem se odstěhovala do Itálie. A tak se nakonec ségra starala i o mamku, když v padesáti osmi letech onemocněla i ona. A já - já si užívala La dolce vita u moře. Promiň ségra!!!
Když je nám patnáct, jsou pro nás rodiče trapáci, v devatenácti se snažíme být co nejvíc s partou, protože v partě jsme dospěláci, narozdíl od domova, kde stále musíme poslouchat poučky a vysvětlivky. Ve třiceti si vůbec neuvědomujeme, že rodiče tu za pár let nemusí být.
A pak, pak už jen vzpomínáme, litujeme a zapalujeme svíčky.
Pravdou je, že si to nejspíš uvědomuju až dnes, když vidím smutné obličeje a poslouchám příběhy mých vrstevníků. I oni jsou často zklamáni z toho, jak obětovali život svým dětem, ač s láskou, ale s ,,utrháváním si od huby" a ty děti ... ty si ještě neuvědomují to, co dnes já.
Doufejme, že na to přijdou dříve, než bude pozdě, snad ještě stihnou poděkovat rodičům za to, jak jim bylo v dětství fajn, jak se jim rodiče věnovali, kolik času a peněz jim obětovali.
Né totiž každý má v dětství štěstí. Vždyť dětské domovy a kojenecké ústavy jsou plné natažených ručiček, co za trochu lásky šly by světa kraj.
Miluju svůj život a ač jsem v něm nadělala spoustu kravin, nic bych neměnila. Vždyť chybama se člověk učí a já se ráda ,,obracím" a s úsměvem vzpomínám na všechno to hezké i poučné, co mě na mé životní cestě potkalo. Jsem šťastná ze života jaký jsem žila a žiju.
Jen jedinou věc bych vzala zpátky, jen jediného opravdu lituju a to je stěhování se z Hlubočep. Protože jak říká teta Dana, tohle byla chyba ....... třeba tu ještě mohli být!
Partnerů, přátel a kamarádů můžeme mít kolik chceme, ale rodiče máme jen jedny. Dali nám nejen život náš, ale většinou obětovali i ten svůj. Nezapomínejte na to ... hlavně vy, co máte to štěstí, že jim to můžete ještě říct.
Já už jim to můžu ,,říct" jen u zapálené svíčky, článkem nebo knihou o nich. Ale třeba to i tak nějak vědí, jak mě to trápí a jak jsem jim vděčná :)
