Vubec nevim, co napsat, protoze to, co jste napsala, je pravda pravdouci, Ani se mnou to nasi nemeli lehke, a ze rodice mame jenom jedny jsem poznala az v 38ti letech, Kdo je nas nejvetsi fanda a uprimne a ze srdce nam preje uspech a stesti, jsou vzdycky jenom rodice.

Ivanko děkuju moc

Tesat do kamene

Díky!

Kájo, jako osmdesátiletý táta dvou dcer jsem na tom velmi dobře. Obě za mnou emigrovaly za svobodna a jsme velcí kamarádi. Jsem na ně hrdý a ony mě hýčkají. Děkuji za zpověď! A přeji štěstí a dlouhý život ve zdraví

Horste to je nádherný komentář, až mi přeběhla husina Mám z Vás radost A ze srdce děkuji za krásné přání, hodně zdravíčka a krásných dnů i Vám

Tak jsem si poplakala, cítím to podobně, maminka odešla když jí bylo 60,v mých devětadvaceti, táta po dlouhém trápení na lůžku v jeho 71...tolik jsem toho udělala špatně, hlavně maminka trpěla mými eskapádami, ale to člověk vidí až když tu nejsou

Jani občas si pobrečíme, ale čas nevrátíme, takže doufám, že se netrápíte moc často

Nijak vám neberu váš pocit viny, ale vždyť vy děláte jakoby byl váš otec v padesáti vetchý stařík. Vždyť přeci padesát není žádný věk na to aby se dalo začít žít někde jinde. Jasně potom přišla nemoc, ale to už je něco jiného. Trápíte se zbytečně.

A tak tohle je dobrej komentář, takhle jsem na to nekoukala, ale hned je mi líp Tak díky, to jste mě potěšil a je pravda, že padesátníci si ještě zakládají nové rodiny Táta byl tehdy táta, tak nějak mi přišel o moc starší než můj přítel, kterému je 55

Paní Karlo,

děkuji za krásný článek.

Můj otec mi zemřel, když mi bylo12 let, maminka odešla na druhý břeh přesně před 15 lety. S otcem jsem neměl nejlepší vztah, ale nyní, díky pochopení jeho neblahé situace, kterou jsem ve svém dětství vůbec nechápal, jsem k němu dodatečně našel cestu, porozumění a lásku. To mi přineslo velikou úlevu a osvobození.

Odchodem maminky jako bych ztratil kus sebe. Právě ona mi byla v dětství největší oporou a bezpečným přistavištěm, které jsem se později snažil dát i svým dvěma, nyní již dospělým dětem.

Přestože cítíte jisté mezery ve vztahu ke svým rodičům, hlavně k Vašemu otci, nemusíte si nic vyčítat. Vždyť to, co jste napsala, už samo o sobě svědčí o Vašem vděku rodičům - a já pevně věřím, že Vaše myšlenky už dávno doputovaly na správnou adresu, takže oni o Vaší lásce a Vašem věku vědí a jsou na Vás právem hrdí.

Vaše slova by si mělo vzít k srdci daleko více lidí, protože nevyřešený vztah s rodiči ničí nejen je samotné, ale i jejich potomky, kteří nutně doplatí na svůj přezíravý, nebo dokonce odsuzující postoj ke svým rodičům.

Rád Vám dávám karmu

Děkuji za krásný komentář pane Pavle Já odchod mamky taky špatně nesla, byly jsme úplně stejné, hodně jsme si rozuměly, hlavně když už jsem bydlela sama. Vděčná jsem oboum, doufám, že to někde tam vědí a když se mi něco povede nebo se dostanu z nějaké šlamastiky, podívám se k nebi a poděkuju. Nejsem křesťan, narozdíl od mamky, ale věřím a to mi pomáhá, když je mi po nich smutno

Kéž by si moje slova vzalo k srdci pár lidí co znám, kéž by si ten blog přečetli a uvědomili si, že ten táta tu není napořád a ocenili, co pro ně dělá a dělal. Váš poslední odstavec přesně sedí - přezíravý a odsuzující postoj ... i proto jsem tenhle článek psala, protože se trápím vidět jednoho utrápeného tátu v mém okolí

Kájo, to je zase moc mile napsaný blog. Pro mě byl odchod otce nejhorší, co mě v životě potkalo. Ale, že by sis ty měla něco vyčítat...to ne.

Mám jiný úhel náhledu. Napíšu ti mail.

Měj se pěkně, a hezký večer!

Ahoj Maruško, tak děkuju za moc pěkný komentář a těším se na mail

Kájo, moc pěkný a pravdivý

Díky Jíťo

Hezké, moc hezké. Ale Karličko, nic si nevyčítej, byla jsi dobrá dcera. Dnes jsem si pustila, v tom ošklivém počasí, dvoudílnou televizní inscenaci z roku 1994 Narcisový dům. V hlavních rolích Jana Hlaváčová a Eduard Cupák jako obětaví rodiče, a Taťjana Medvecká jako dcera a Jiří Schmitzer jako zeť. Ty vztahy a to, čím si museli hlavně rodiče projít, naprostá katastrofa. To kdybys zhlédla, tak děkuješ osudu, že to bylo mezi Vámi doma takové, jaké to bylo.

Jarmilko na čem to bylo, podívám se zpětně Děkuju moc za krásný komentář, no vyčítám, ale naštěstí jen občas. Denně na ně ale myslím

Krásný článek, děkuji Vám za něj. I mně tatínek odešel moc brzy, maminku naštěstí pořád mám. Bylo toho hodně, co jsme si nedopovídali. A byla jsem moc ráda, že mí kluci to měli jinak, že si se svým tátou stihli spoustu říct, hlavně to, jak se mají rádi. Odešel předloni, bylo mu 55. Chybí nám stále.

to je smutný, je mi to líto, takový mladý kluci Když je nám kolem padesáti, začneme si uvědomovat, jak je život krásný, krátký a křehký. Hodně štěstí a zdravíčka Vám Věrko přeju