Čokoláda, kdo by ji neměl rád. Už při vyslovení tohoto slova se nám rozjasní oči, koutky rtů se začnou zvedat a mezi jazykem a horním patrem ucítíme jemné šimrání.
A co teprve tehdy, když si představíme lahodnou výběrovou čokoládu a s ní spojené čokoládové speciality.
Já jsem čokoládu milovala od dětství. Kočičí jazýčky, Kaštany, Barila, Kofila, Milena, Studentská pečeť, Nugátová pochoutka za pět kaček nebo má oblíbená dvoubarevná Bona. Čokolád už tenkrát bylo dost, ale oproti těm rakouským (které jsem občas u někoho ochutnala) nebo ve srovnání s čokoládou z Tuzexu (kterou mi mamka kupovala na Mikuláše), byla naše Orionka spíš obarvený margarín. Vzpomínám na tuzexovou leteckou (bublinkovou) čokoládu, která se v puse rozpouštěla s jemným ,,praskáním." Dnešní blátivá bublinková Milka ji viděla tak z rychlíku. Netušila jsem, že po revoluci se kvalita našich čokolád ještě zhorší.
Když jsem se před patnácti lety přestěhovala do Itálie, začala jsem ochutnávat tu pravou (kvalitní) čokoládu. Takovou, která neobsahovala žádné cizí tuky, jen kakaové máslo. Čokoládu, která byla po rozbalení na povrchu krásně lesklá a při odlomení slyšitelně lupla. Jak by také ne, když jsem žila ve městě, kde se ulicemi každodenně rozléhala vůně kakaa, ve městě, které má největší fabriku na výrobu italské čokolády, a kde se každoročně pořádá ten největší festival čokolády v Evropě.
Po návratu do České republiky, těšila jsem se nostalgicky na čokoládové výrobky z mého dětství, ale jak Studentská pečeť, tak bonboniéry Orion, připomněly mi spíše levné polské krabice plné čokoládových bonbónů, které se u nás začaly po revoluci prodávat ve velkém. Rumové pralinky a Kočičí jazýčky jsem vyhodila hned po ochutnání prvního kousku. Bláto s příchutí kakaa si raději odpustím. Omezila jsem tedy konzumaci čokolády na minimum, protože ta česká se mi oproti té italské zdála nepoživatelná a ta italská byla na můj ponávratový rozpočet drahá.
Poté, co jsem začala bydlet s čokožroutem Michaelem, ochutnala jsem občas večer u televize pár kostiček z Milky, Studentské pečeti nebo z Merci, ale opravdu jen pár (zbytek dojedl Michael). Nějak jsem měla ještě v paměti to lupnutí, ten lesk, tu chuť rozpouštějící se v puse mezi jazykem a patrem, což mi tyhle druhy čokolády nedopřávaly. Pomalu jsem si odvykala na kousek čokolády ke kávě. V Itálii jsem tyhle malé, ale kvalitní čoko-kávové siesty, které vám umí dobít baterky na další půlden v práci, milovala.
A pak, zahlédla jsem inzerát od ,,čokoládového krále" (jak o mém šéfovi psali v jednom časopise). Hledal prodejce prémiové čokolády, obchodního zástupce pro Prahu a Čechy. To by bylo něco pro mne, pomyslela jsem si. A hned se mi rozjasnily oči, koutky rtů se začaly zvedat a mezi jazykem a horním patrem jsem ucítila jemné šimrání. Prodávat opravdu dobrou čokoládu, to není práce, ale potěšení.
Zase si vychutnávám čoko-kávové siesty s dobrým espresem a kouskem čokolády, která při odlomení lupne, v lomu zůstává ostrá a na jazyku se pomalu rozpouští, aniž by zanechávala jakékoli kousky. Vychutnávám si i luxusní pralinku s višní (kyselkou) v pravé brandy, která se teď nedá vůbec srovnat, s mou tenkrát v Itálii oblíbenou, Mon Chéri. Michael teď pro změnu básní o Trufflessech a moje kamarádka o těchto čokoládových lanýžích velmi osobitě prohlásila, že je to božská mana v hubě.
Tak ať se máte v tom roce 2020 božsky, čtenáři moji zlatí, ať je váš život sladký a dobrý, jako ta pravá čokoláda a hlavně, ať vám chutná, protože jak už jsem psala na Facebooku, když nám chutná, je všechno fajn ;)
