Každý z nás má ve svém životě nějaký rok, na který vzpomíná jako na ten nejhorší. Mnoho lidí mluví o roku 2020. Ale podle mne přijde pro každého z nás ještě jeden horší rok. Zkusme být do té doby šťastní!
Koncem loňského roku bylo slyšet z mnoha stran, ať jde ten rok 2020 do ... .
No vy víte kam. Určitě jste to někde také četli nebo slyšeli. A né jednou. Psali to lidé v Itálii, na Slovensku a hlavně tady v Čechách. Až mi toho roku 2020 bylo fakt líto. Vím, spoustě lidí přinesl těžké chvíle, ať po zdravotní či existenční stránce. Mnoha lidem přinesl chvíli, která se jim zdála nejhorší v jejich životě. Ale je tu také hromada lidí, kterým rok 2020 přinesl něco krásného. Narození dítěte, uzdravení některých členů rodiny, těm co mají prodej po internetu přinesl loňský rok zisky, o kterých se jim v roce 2019 ani nezdálo a mnoha, mnoha lidem přinesl uvědomění si, že nic, opravdu nic není v životě samozřejmost.
Jenže o tom, že pro některé byl rok 2020 fajn, o tom raději nikdo nepíše. Snad ze soudržnosti, možná z nesmělosti nebo ze strachu. Neboť na sociálních sítích či v diskuzích pod různými blogy a články dokážou být lidé hodně zlí.
Ti lidé si neuvědomují, když posílají ty šťastné do oněch míst, že ,,la ruota gira," jak se říká v Itálii. Kolo se prostě točí a pokud byl někdo šťastný v roce 2020, nemějme mu to za zlé. Vždyť on si třeba vytrpěl v jiném roce. V roce kdy ten, co teď nadává a nepřeje druhým, měl ,,kapsy" plné štěstí.
Já vzpomínám na můj nejhorší rok, na rok 2011. Tenkrát jsem si to tedy myslela, že byl nejhorší.
Začalo to hned z kraje toho roku, když jsem se přihlásila na kliniku asistované reprodukce v Perugii. Horší kliniku jsem snad viděla jen v poválečných filmech. Jenže další byla až ve Florencii a hlavně se říkalo, že ta zastaralá má mnohem lepší výsledky. Nebudu se moc rozepisovat, protože o mém neotěhotnění a o té hrůze už jsem psala (https://karlaslezakova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=437677).
Prostě jsem ten rok ztratila poslední šance na to, stát se mámou, a když jsem přijela na Velikonoce do Prahy, ztrácela jsem slovo máma úplně. Moje maminka byla víc než pět let nemocná, často už nás nepoznávala a ten rok se mi vytrácela úplně.
V květnu, na den matek, když se jelo narychlo z Perugie do Siderna (Kalábrie), protože Mauriziův táta onemocněl, volala mi z Prahy ségra, že naše mamka umřela. Věděla jsem, že to bylo pro ni vysvobození, ale to spojení slov:,,Máma umřela," to bylo to nejhorší, co jsem kdy slyšela.
V Kalábrii se naštěstí pan Ritorto postavil na nohy a my jsme hned letěli do Prahy na pohřeb. Smutek, stres, únava - to vše nejspíš způsobilo, že jsem začala mít zvláštní stavy, kterým také (jako mému neotěhotnění) žádný doktor nepřišel na kloub. Mravenčení v levé části obličeje a v ruce (prý to bývá při mrtvici, ale to u mne zatím lékaři zamítli) a ztráta řeči (což by pro mnohé v mém okolí byla výhra). Na to se navázali attacchi di panico. Jsem prostě jiná, jak říká Michael. Na dvou klinikách, v Praze a v Perugii, nenašli jediný důvod, proč bych nemohla otěhotnět a i přesto jsem nikdy neotěhotněla. Stejně tak, v Praze a v Perugii, u několika doktorů, nenašli důvod mých ,,mravenečků" v těle, i když mi prostudovali a proklepali všechno, od hlavy až po paty (občas jsem si připadala jako v pohádce Dařbuján a Pandrhola).
Ale tím rok 2011 nekončil. V srpnu, na naší měsíční dovolené v Kalábrii, se tátovi Maurizia zase přitížilo, takže byl měsíc doma na kyslíku a potom zemřel. Pohřeb v Kalábrii je hodně zvláštní, jak ze starých, hodně starých filmů. Snad jsem o tom někde psala, protože tu rakev v obýváku celý den a noc, ty malé děti líbající nebožtíka a to procesí lidí, to je nezapomenutelné, až šokující.
A do toho všeho onemocněl Mauriziův bratr - rakovina kostní dřeně. Díky Bohu a díky doktorům, se na špičkové klinice v Miláně vyléčil, i když to pár let trvalo. Na ten rok 2011 opravdu nikdy nezapomenu. Stejně tak, jako asi mnoho lidí nezapomene na rok 2020.
Tenkrát to byl pro mne ten nejhorší rok mého života - zatím. Ale dnes vidím, že mi přinesl i něco dobrého. Přinesl mi uvědomění si, že to nejdůležitější v životě je náš život! Ten rok jsem si začala vážit zdraví a života víc, než kdy předtím.
A také jsem začala žít mnohem šťastněji. Vlastně jsem od té doby stále šťastná, i když jsem nešťastná. Vím, zní to divně, ale i já se občas rozčílím, brečím a něco mě trápí, jenže jen na krátkou dobu. Někde uvnitř jsem totiž stále šťastná, protože jsem, protože žiju! Od toho roku už se netrápím tím co nemám, dokonce jsem se i po deseti letech smířila s myšlenkou, že ty děti mít prostě nebudu. A smíření se s něčím, co vás dlouho trápí, to je neuvěřitelně osvobozující.
Začala jsem se těšit z každého dobrého rána, z vůně kávy, z dobrého jídla. Každodenní maličkosti mě těší stokrát víc než předtím. Miluju východ slunce, který teda moc často nevídám, protože jak se říká:,,Ranní ptáče dál doskáče, ale brzo chcípne," a to já nechci. Takže mám raději západ slunce, třeba nad Blaníkem ;)
Miluju blankytně modré nebe i nebe plné hvězd, sněhobílá oblaka, slunce, déšť a sníh.
Miluju rozkvetlé louky, voňavé lesy i stará města a stále něco fotím, protože mi to přijde všechno tak krásné. Né, trávu nekouřím, kdyby to někoho u mého psaní napadlo. ;)
Jsem jen šťastná a za to vděčím i mému partnerovi, který je fakt fajn, mé práci, která mě opravdu baví a také blogu iDNES, který mi sehnal vás, čtenáře :)
Už neříkám že chci, ale že bych si přála. Jsem k životu mnohem pokornější než dříve a za každý ,,obyčejný" den jsem opravdu vděčná.
Začala jsem si uvědomovat, jak čas strašně rychle běží, a že my jsme tady jen na chvilku.
Uvědomila jsem si, že ten nejhorší rok přijde až tehdy, až budu z tohoto nádherného světa odcházet. A to si myslím, že je ten nejhorší rok pro každého z nás.
A proto žijte dnes, zítřek už být nemusí.
PS: Ze srdce přeji mým čtenářům, všem dobrým lidem i živým tvorům, šťastný rok 2021 plný života a radosti z něj!!!
