Kdo by si občas nevzpomněl na svoje spolužáky ze základky. O některých si přečtete v novinách, ať už je to stránka VIP a nebo černá kronika. S některými se kamarádíte dodnes. Já v mém vzpomínání na ně nemůžu nevzpomenout.
Najít mne nebude problém :) A vedle mne Nanynka Dietlová.
Mohla bych zalistovat v paměti a napsat něco o každém z mých spolužáků. Za těch osm let školní docházky jsme se poznali docela dobře a stýkali jsme se nejen ve škole, ale i po škole. Nepíšu však třídní kroniku (ve třídě nás bylo skoro čtyřicet), proto jen letmou vzpomínku na ty, kteří mi nejvíce utkvěli v paměti.
A o těch, se kterými jsem se vídala i po ukončení školy a vídám se stále, o těch budu psát postupně v každé kapitole. Vždyť oni jsou díky Bohu, mou součástí dodnes!
V každé třídě na základní škole byl kluk, co se líbil všem holkám - univerzální hezoun. O něm snila každá z nás, alespoň jednou za těch osm let. U nás byli hned tři. Filip, Martin M. a Martin K. Filipa jsem znala už od školky, ale on stál při tělocviku vždy na začátku řady a já na konci. Mezi námi byl rozdíl mnoha centimetrů. Nicméně na druhém stupni se z hezounka vyklubal opravdu fešák a já si zpívala písničku ,,proč nejsi větší, proč nejsi větší, aspoň o pár cenťásků?" Samozřejmě zase jednostranná záležitost. Mě však stačilo to, že se mi Filip neposmíval a občas jsme spolu - ve třech, chodili ven. On byl totiž Pavlův nejlepší kamarád.
Další srdcové eso byl Martin M. ze Žvahova. Jelikož bydlel blízko nejhezčí holky z naší třídy - Moniky a chodili spolu ze školy, tak jsme je tak nějak brali jako dvojici. Takový ten ,,král a královna plesu." Martin se mi moc líbil, a taky jsem se před ním moc styděla. Ještě víc, než před ostatníma klukama - vždycky jsem byla stydlivka. Skoro jsem se s ním nebavila, jen jsem ho z dálky, z poslední lavice pozorovala.
Byla jsem jedna z nejvyšších ve třídě, tudíž jsem musela sedět v posledních lavicích, většinou vedle Bohdana a Petra - dvou největších kluků, jak do výšky, tak do šířky.
Ta poslední lavice mi připadala tak nějak za trest. Soudružka učitelka mi vždy vysvětlila, že to není nic proti mně, ale aby ostatní dobře viděli na tabuli. Takže i mou výšku jsem začala brát jako vadu a říkávala si ,,proč se ten Pán Bůh na mě tak vyřádil." Ted´mu naopak za ty ,,vady" děkuji! Italové, ať muži či ženy, berou totiž výšku jako velikou přednost. Dokonce větší, než velké poprsí!
Zato s Monikou jsem se bavila, spíš hádala. A to dost často. Byla v tom žárlivost a určitě i závist z mé strany a namyšlenost z její. Ona byla ta, o které snili skoro všichni kluci ze třídy a moc dobře to věděla. Já jsem byla pihatá, nohatá veverka. Povahou jako kluk, takže jsem pro ,,ránu" nešla daleko.
Jednu scénku si pamatuji velmi dobře. Stojíme s Monikou v hloučku před školou a hádáme se. Po chvilce se začneme i strkat. Chtěla jsem jí dát pěstí, ale moc dobře jsem věděla, že ona bude ta chudinka princezna a já ten hajzl rváč. A tak jsem flusla! Ale fakt flusla jak kluk, až jsem se zastyděla. Zpět už to vzít nešlo. Maximálně setřít z Moničiné bundy. To mi zas má hrdost nedovolila, a tak jsem odešla. Odešla jsem i proto, že na mě všichni koukali, jako bych jí dala opravdu pěstí. Myslím, že to byl můj první a poslední plivanec vůči někomu, tudíž si ho tak dobře pamatuji.
Poslední idol byl Martin K. ze Zlíchova. Měl ještě dva mladší bráchy (všechny tři jsem loni potkala v Praze v hospodě a bylo to úžasné setkání po cca.25 letech) a hodně se kamarádil s mojí kámoškou Erikou. Oproti Martinovi M. byl Martin K. takovej trempík. Byl něco jako Tomáš z filmu Páni kluci, jen v hezčím vydání.
Hezkých holek bylo ve třídě víc. Namátkou třeba Markéta - vždy krásně upravená, v šatičkách jak ,,z domu módy." Nanynka - dcera známého scénáristy Jaroslava Dietla, vždy s úsměvem na tváři. Renata - blondýnka, sportovní typ, jezdila výborně na kolečkových bruslích a byla vyšší jak já. Jana - drobounká a hrozně chytrá holka, vždy sedávala v první lavici, protože byla nejmenší ze třídy. Možná, kdybych taky sedávala v první lavici, tak jsem taky vystudovala vejšku - to byl vtip, mě by nepomohlo ani sedět pod katedrou.
Ale o těhle holkách mě psát nebaví. Né proto, že byly hezké a já zrzek (nepíšu schválně ošklivá, protože žádné dítě není, aspoň pro svojí mámu ošklivé), ale protože jsem s nima nějak nekamarádila a nic neprožila. Moje nej kámošky byly Lucka, Gábina, Erika, Eva - na tyhle holky nikdy nezapomenu a o nich budu v mém vzpomínání ještě hodně psát!
Stejně jako na pár kluků, mezi kterými byl zrzek Pavel, soused Mirek a syn přátel mých rodičů Jarda.
K Jardovi jsem chodila s našima od malička a nikdy jsem nevěděla, že byl do mne zamilovanej. Byl nesmělej, ukazoval mi vždy svoji sbírku plechovek a mluvit jsem musela většinou já. Jardy táta jezdil ,,kukačkou" a vozil mu plechovky od limonád. V té době jedinečná sbírka, tudíž jsem nebyla sama, kdo se na tu ,,výstavu" chodil koukat. Měl na zdi udělané dřevěné police a na nich vyskládané stovky plechovek. Každou jinou, pro nás v té době každou úžasnou. Někdo měl na zdi plakáty, na kterých byl Glen Medeiros a nebo Jason Donovan v životní velikosti - vystříhaný z Bravíčka, někdo plechovky.
Jarda byl hrozně fajn, ale nikdy se neprojevil ani náznakem, že bych se mu líbila. Mohl mě ,,zachránit," nemusela jsem se tak trápit a po večerech si zpívat písničku, kterou vůbec nevím kde jsem vzala, ale z níž si kus pamatuji do teď ,,......a když mi na podnosu nesli, čokoládovou Venuši, tak chytila jsem prodavače losů a zařvala mu do uší. K čemu je mi čokoláda, ta mi dobře nedělá, já chci míti chlapce ráda, i když nejsem dospělá."
Jak nás ten čas mění! Teď kdyby mi někdo dal na výběr mezi dobrým čokoládovým dortem a schůzkou s nějakým fešákem - zvolím čokodort!
Nicméně o Jardově náklonnosti jsem se dozvěděla pozdě, snad až na učňáku a od mamky. Takhle jednou přišla od rodičů Jardy, kde byla na kafíčku a řekla mi, že za Jardou tam chodí nějaká holka, ale on s ní nechce jít ani do kina. Tak se ho ze srandy zeptala ,,proč se ti nelíbí, to bys chtěl radši naší Káju?" A Jára řekl ,,jó Kája, to je temperament!" Určité věty si člověk pamatuje dobře a rád.
S Jardou se teď náhodou vídám v Hlubočepích vždy, když mění prahy u kamionu. Nevím, jak často se tyto prahy mění. Za těch dvacet let, co v Hlubanech nebydlím, jsem Járu potkala 2x. Pokaždé před domem jeho rodičů, pokaždé když spravoval kamion - prahy. Prostě Jardu Pražského z Prahy, potkám vždy, kdy spravuje prahy.
Někdy stačí hrát s klukama fotbal, lést pod školou na navážce po skalách a nebo obdivovat sbírku plechovek. I tak se do vás může někdo zamilovat! I když jste zrzavá, pihatá a nohatá. Takže holky, hlavu vzhůru!
Jen to chce ty kluky trochu popostrčit, oni jsou kolikrát stydlivější jak my!
