Jsou pryč ty doby, kdy chodila jsem venku bosa a na lučním zvonku třpytila se rosa

Když jsem šla dát do parku najíst toulavým kočičkám, viděla jsem kytičku, které jsme říkávali bouřka. Malinká bleděmodrá květinka se schovávala mezi sedmikráskami. ,,Doufám, že ji nikdo neutrhne," šeptala jsem šedivé Míce, která se mi otírala o nohy. ,,Víš Míco, pokud bych tuhle kytičku utrhla, přijde bouřka." Občas si takhle v parku s Mícou i Mourkem povídám. Ale potichu, aby si lidi nemysleli, že potřebuji Chocholouška. Kytičku jsem neutrhla, ale chcát jak z konve začalo i tak. 

Nevím jak se jmenuje ta malá kytička, ani ty přítulné kočky, ale obojí mi připomíná dětství. Co my měli kolem baráku toulavejch koček a různejch kytiček, které vídám i tady v Itálii.

Dokonce jsem si teď koupila v zahradnictví jednu fialovou, která divoce rostla u nás v parku (Brčál menší - Barvínek). Úplně jsem uviděla náš zámeček a zámecký park, a tak jsem chtěla mít kousek toho parku i na balkoně. 

Na loukách tu roste hojně i čekanka. Prsty jsme od ní měli vždy zelené, ale utrhnout nešla. A zrovna ta barva se nám tak hodila do našich letních pugétů. Vždycky nás to tak naprdlo, že jsme ji chudinku rvali i s kořenama, a pak kamenem drtili stonek - kazisvěti. Kakost luční, o jehož jméně jsem tenkrát neměla ani ponětí, zdobil naše dětské nehtíky. Jeho květ měl přesně pět lístků, na pět prstů. Naslinit, přilepit a na nic nesahat - jen se kochat.

Také fialek tu jsou plné parky. Jen už nedělám pugétek pro maminku jako tenkrát, když jsme  na ně jako děti chodívaly k cestičce, která vedla ze Žlutky na Srpeček a na svahu mezi stromy a roštím je trhaly dlouhé hodiny. To byla fuška, natrhat jeden puget fialek, kolem dokola dát pěkně listy a zavázat to trávou. Titěrná práce. A většinou se nám to rozpadalo mezi prsty. Ovšem radost našich maminek a babiček byla veliká. Občas se na stráních našel i divoký petrklíč, ale to spíš v Prokopáku.

I sedmikrásek tu máme habaděj, ale nikdy jsem tu neviděla dítě, které by si sedlo na trávník a pletlo věneček, jako my, Hlubočepské holky.

Jelikož Dalejský potok protíná celé Hlubočepy, pletly jsme s holkama často věnečky z pampelišek či sedmikrásek a pouštěly je po vodě. Pak jsme utíkaly od můstku k můstku, abychom viděly, jak krásně plavou za naším vysněným ,,princem." Myslely jsme si, že si nás podle toho věnečku nějakej ten fešák najde. Ale věneček se většinou zašprc o větev či o kámen a ani deset šutráků hozených z mostu tím směrem nepomohlo - maximálně se rozpadl. Možná proto jsem zůstala tak dlouho na ocet.

Ze sedmikrásek jsme také otrhávaly lístečky s říkankou: ,,štěstí, neštěstí, láska, manželství, kytička, hubička, dítě, smrt." Je to zvláštní, ale nepamatuji, že by u otrhávání skončil někdo slovem smrt, i když ,,jel" říkanku několikrát dokola. Druhá říkanka byla: ,,má mě rád, nemá mě rád, láskou se souží, po jiné touží." To samé jsme dělávaly s akátovými listy. Těch bylo v parku dost.

Park byl také plný lopuchů. Ty výborně posloužily, když jsi venku ,,musel," ale domů se ti nechtělo. Jeden se v nich krásně schoval a byly jemnější než ten skládanej a povoskovanej toaleťák. No, on byl jakýkoliv list jemnější, než ten ,,luxusní" toaletní papír. Ovšem pokud jsme lopuchy používaly při hrách jako klobouky, deštníky a nebo sukýnky, muselo se při sběru koukat, kam se šlape. Nejednou si člověk našlápl! 

Na skalnatých kopcích Prokopského údolí a Dívčích hradů rostla kytička, které moje babička říkávala slzička Panenky Marie. ,,Tu nikdy Kájinko netrhej, to přináší smutek," říkávala mi babička Boženka, když jsem se šplhala na skálu za tím růžovým kvítečkem. Říkalo se, že pokud se utrhne, bude Panna Marie plakat. Babička pro mne tu pověru trochu upravila, abych neorvala půlku Prokopáku. Pamatuji, že jednou jsem ji utrhla, a pár dní nato dostala doma pěkně na držku, takže jsem si hezky pořvala. Zajisté za to mohla poznámka v žákovské knížce a ne slzička Panenky Marie, ale po této zkušenosti už jsem nikdy neriskovala. Dokonce jsem ji zakazovala utrhnout i mým kamarádkám. Jeden nikdy neví! Na skalnatých kopcích rostly také krásně voňavé ,,polštářky" mateřídoušky. Ve Žlutce, na skále nad tratí, lehávaly jsme si mezi ně a opájely se jejich vůní.

A co taková chrpa polní, která voněla jako bonbony Bon Pari nebo malá bílá kytička s vůní piva. Říkali jsme jí jako děti ,,pivoňka" a ,,opíjely se" její vůní. Některé rostlinky z luk a hájů jsme nejen čichaly, ale i konzumovaly. 

Šťovík si pamatuji z Okoře. Jiroušovi, kamarádi mých rodičů měli pod Okořem chatu a my k nim občas zajeli na sobotu. Krásná osada, ve které nechyběl totem, ohniště a kolotoče pro děti, ta byla plná šťovíku. Já i holky Jiroušovy jsme stály u té mokřiny a přežvykovaly ty listy jako malá telátka. Tenkrát jsme byly roztomilé, teď už bychom na té louce vypadaly jak staré krávy. Jo, čas nezastavíš.

Na Dívčích hradech nám zase jako svačinka posloužily trnky. Spousty keříčků plných těch malých kuliček podobných borůvkám, ty nám pěkně zkřivily a stáhly huby.

Z hluchavek jsme vytrhávaly růžové i bílé    květy  a cucaly jsme z nich tu sladkou kapku šťávy. Včely z nás měly radost.

Nebo žlutá lesklá kytička, které se říkávalo knedlík. Proč? Tak to už fakt nevím. Naštěstí jsem ji nikdy nechutnala. Až teď jsem se dočetla, že je jedovatá.

A jako ropuchy před prasknutím jsme vypadaly, když jsme se učily v Samopších na louce pískat na stéblo trávy, u čehož jsem si leda oslintala ruce a jestli jsem pískla dvakrát, tak to byla náhoda. Pískání na trávu ani na prsty mi nikdy nešlo. S holkama Jiroušovejma jsem si v dětství užila, kde těm je teď konec.

V uličce, která vedla od školy k našemu domu rostl vlaštovičník. Ten jsme používaly na bradavice. Mně se udělala v životě naštěstí jen jedna, ale zabralo to - doporučuji!

Z vlčích máků, kterých byly plné louky i pole, dělávaly jsme makové panenky. No já spíš strašidýlka, nikdy jsem nebyla nijak zručná.

Nejkrásnější a nejjemnější byl zvoneček. Těch bylo u nás hodně málo, možná proto se nám zdál tak úchvatný. A když na něm byly kapky rosy, tak byl ještě krásnější.

,,Zuj si Kájo boty, chodit bosa je zdravé, nebudeš mít ploché nohy." Říkávali naši, když jsem běhala s dětmi po louce. ,,Ale co když mě píchne včela," bála jsem se. ,,Na to se neumírá," smál se táta. 

Je krásné běhat bosa, ale v dnešní době není problém vosa!