Když nemáte děti, nepracujete a tudíž můžete spát do oběda, připadáte si i ve čtyřiceti jako dvacítka. Neprovozujete žádný sport, ale i tak se cítíte skvěle - jak by taky ne, po desetihodinovém spánku. Průser nastane, když to vaše ,,dvacetileté" tělo rozpohybujete.
,,Maurizio, Maurizio vstávej! Buď jsem fakt čarodějnice nebo mě má tam nahoře někdo rád, pojď se podívat." Volám od okna v sedm ráno. ,,Co se děje, proč tak vyvádíš?" Maurizio pomalu vstává a šourá se k oknu. ,,Včera jsem koukala na nebe a přála jsem si, aby nasněžily alespoň dva cenťáky. Aby to mělo tu pravou atmošku víš? A koukej." Maurizio kouká, překvapivě mě ani nepošle do řiti a usmívá se. Venku je všechno bílé, Andalo se probouzí do dalšího dne pod sněhovou peřinou. A nám začíná třetí úžasný den na horách - alespoň jsem si to ještě ráno myslela!
Nadšeně se oblékám a utíkám se Sanny ven. Ta už tak nadšená není. ,,Nejdřív mi natáhne tenhle hnusnej kožich, pak mě vynese z vytopeného pokoje do téhle kosy a ještě chce, abych se v tom bílém hnusu vyčůrala," myslí si a stojí jako zkamenělá.
Rychlá snídaně, obléknout a honem na lanovku. ,,Fuj, to je hnus," ksichtí se Maurizio, když dojedeme na vrchol. Má recht, v tomhle se lyžovat nedá. Fujavice nám barví tváře do ruda a sněží tak, že není vidět na metr. Zujeme lyže a šup do restaurace. ,,Dám si svařák." ,,Dopoledne?" kroutí hlavou nevěřícně Maurizio. Rozhlédnu se. Italové čaj a dort, někdo hamburger. Vedle si přisednou dvě paní - Češky. No paní, je jim asi jako mně a já si připadám na dvacet, takže dvě žabky! ,,Dvakrát bombardino se šlehačkou." Objednají si a číšník jim odpoví - ,,dneska je to teprve první!" Asi sem chodí často.
,,No vidíš, když ony se můžou dopoledne bombardovat bombardinem, proč já bych nemohla jeden svařák. Já jsem taky Češka. My se takhle zahříváme. Jako Rus vodkou." Vysvětluji se smíchem Mauriziovi, který jen kroutí hlavou a odpoví. ,,No jo, stačí se podívat na vašeho prezidenta." ,,Ty jsi zase vtipnej. Copak náš prezident je nějakej ochlasta? On jen tak vypadá."
Když bouře přešla, začali jsme lyžovat, ale mnohem pomaleji než předešlý den. Oba nás nějak bolely nohy. Mě holeně a Maurizia stehna. Šlo nám to čím dál hůř. ,,Dnes to balím dřív, už nemůžu. Jedu na kongres, uvidíme se večer." Tak trochu jsem mu záviděla, ale přece to nezabalím v jednu, když mám permici do půl páte. Vyjela jsem několikrát lanovkou nahoru a nakonec šla na černou - frajerka. No spíš debil. Byla jsem tam sama, černá samá boule a plotna, nohy unavený, trochu jsem se bála. Jestli sebou říznu, pojedu jak namydlenej blesk, a pak se někde rozmáznu. Ale co teď, nahoru už to nejde. Pomalu po hranách jsem sjížděla ten ledovej sešup. Pokud někdo náhodou jel, vytáhla jsem mobil a dělala, že fotím panoramata. Přece neukážu, že to neumím, když lezu na olympijskou sjezdovku. Závěr před restaurací jsem však sjela bravurně, dala jsem do toho všechno. Zout lyže, rozepnout přezkáče a rychle svařák - začaly mě bolet tak holeně, že mi bylo do breku. Hmmm to je dobrota, vychutnávala jsem si svařáček a kochala se pohledem na zasněžené Dolomity. Tohle ve střední Itálii nemáme. Ani svařák, ani sníh.
Po hodince zapnu přezkáče a jdu pro lyže. ,,Auuu." vykřiknu, až se otočí kolemstojící. Holení kosti mě bolí tak, že nemůžu udělat krok. ,,No co to je!?" Říkám si pro sebe a se zatnutými zuby jdu k lyžím. Tohle se mi za čtyřicet let nestalo. Mám dvě možnosti. Jet dolů lanovkou nebo to zkusit, třeba to přejde. Zkusím! Povolím trochu přezkáče a opírám se do lejtek. Vypadám spíš jak na hajzliku než na lyžích. Ty dva kilometry sjezdovky jsou nekonečné!
Sprcha, večeře, postel. Žádná romantická procházka v zasněženém městečku, žádná diskotéka. Můžu tak maximálně koukat z okna na noční lyžování. Bolí mě celá Kája! Ach jo!
,,Hele jak se mi vyrýsoval sval nad kolenem," ukazuji ráno Mauriziovi pravou nohu. ,,To je zánět ty jelito." Mně se zdálo divný, že se mi rýsuje jen jeden sval a takovou rychlostí.
Poslední den lyžování. Je azzurro a máme permice za třicet éček, tak přece nebudeme doma. Když přecházím silnici k lanovce, mám slzy v očích. Holeně mě pálí, koleno bolí a začíná mi bejt nějak blbě. V lanovce sedí dva Češi a tři Italové. ,,Cejtíš, jak z nich táhne chlast?" Povídá jeden Čech druhému. Italové byli nalití už v půl desáté ráno! ,,A mně budeš něco povídat o národu alkoholiků Maurizio?!"
Na vrcholu mne to sluníčko a ty panoramata trochu ,,nakopnou," a tak nazuji lyže, ale přezkáče nechám rozepnutý. Jedeme pomalu na druhou stranu Paganelli, kde jsme ještě nelyžovali. Je den jako vymalovaný, na sjezdovce prázdno, pomalinku sjíždíme - fakt pomalinku a každé tři metry stavíme. ,, Nezdá se ti to nějaký dlouhý, kdy už bude konec?" Maurizio začíná mít nerva.
Když jsme se vrátili na vrchol, těšili jsme se oba do restaurace. Ouha - restaurace nacpaná uvnitř i venku. To je změna ze dne na den - včera Sibiř, ani noha a dnes fronta, opalovačka, šampaňské a ústřice. ,,Kašlu na to, nechci se zmrzačit, jedu dolů lanovkou." Už toho měl ,,plný brejle." ,,Já to sjedu, já jsem masochista, sejdeme se v hotelu."
V hotelu jsem si vzala Brufen, protože mi začínalo být chřipkově. ,,Potřebuješ něco, než půjdu?" Strachoval se, když mě viděl. ,,Radši už nikam nechoď, víš že jsi měla loni zápal plic." ,,Neboj, na hodinku si lehnu, a pak si ještě vyjedu lanovkou - na procházku. Musím si to tu užít, léčit se můžu doma."
A taky že se léčím - už týden! Když je někdo debil, tak je debil. Večer před odjezdem jsem nemohla skoro chodit, do podřepu jsem se vůbec nedostala, o kleknutí ani nemluvím. Klepala jsem se v přetopeném pokoji pod peřinou, protože horečka byla snad ,,dvojitá." Svalová i chřipková. Bylo mi fakt na chcípnutí.
Ale hlavně, že jsem si to já ,,dvacítka" užila!
PS: Více fotek na mém blogu: http://kajasimonovska.blogspot.it/
