Jsem Italka - nestíhám!

Já vážně nevím, jak některé ženy zvládají domácnost, děti i práci. Já do práce nechodím, děti nemám a stejně nestíhám to, co bych v ten den stihnout chtěla. A to nemluvím o ženách, co mají velký dům a zahradu! Tyhle super ženy snad nechodí spát!

Moje mamka vařila, pekla, šila a k tomu měla dvě zaměstnání. Jedno na osm hodin denně v Literárním fondu jako účetní a párkrát v týdnu ještě druhé - v obchodním domě Kotva - počítala miliony. Tenkrát celý obchodní dům nosil tržby nahoru do pokladny, kde se všechny peníze přepočítávaly. Vracela se domů posledním autobusem a pokud jim to nesedlo, což se stávalo málo, přijela noční tramvají a pak pěšky. Bože jak ta se nadřela. Nechápu, jak to všechno stíhala. 

Je fakt, že spala pět hodin denně a já spím v průměru osm. Nesedla si skoro nikdy k televizi a pokud si sedla, tak hned usnula. Chudák! Co to bylo za život?

Takže když jsem měla tu možnost, že zůstanu doma, neodmítla jsem. 

V Itálii je velká nezaměstnanost. Na práci, kterou jsem měla v Praze, a která mě bavila, na tu musím zapomenout. Nemám vysokou školu a zde je diplom potřeba.

Roky jsem tady pracovala pro mého ex přítele, ale v průměru tak čtyři hodiny denně. Teď už jsem rok na úřadu práce. Občas pohlídám nějaké děti, občas pomůžu na klinice, když je potřeba. Ale musím se přiznat, ani si nějak zvlášť práci nehledám. Nějak jsem si na to ,,dolce far niente" - sladké nic nedělání zvykla. 

I když ono to zas není takové nic nedělání. Jak říká moje tchyně, která nikdy nepracovala ,,doma je furt co dělat."

Ráno vstáváme kolem deváté. Dojdu se Sunny, sprcha a snídaně u facebooku - musím přece pozdravit kamarády v Praze a dozvědět se novinky. Ale to je tak hodinka i s poštou. Pak ustlat, zalit kytky na balkónech a je tu příprava oběda. 

Maurizio zavírá kliniku v jednu hodinu, takže ve dvě už je na gauči - siesta musí být! Já sklidím po obědě, udělám si kávu a zasednu na chvilku k počítači - spát nechodím, ale relax po obědě je důležitý. A řeknu vám, na to si člověk zvykne rychle a rád!

Před čtvrtou hodinou odchází Maurizio do práce a vrací se kolem osmé. To jsou čtyři hodiny, které utečou tak rychle, že ani nestihnu napsat nic na blog, i když to mám denně v plánu. Ať je to nákup či větší úklid a nebo kamarádka či procházka.

Vlastně tři hodiny - kolem sedmé začínám vařit, abych to do půl devátý stihla. Vaření a pečení mne baví. Pustím si u toho nějaký český seriál a můžu být v kuchyni hodiny. Po večeři sklidím a je deset. 

Dřív jsem koukala na televizi, teď chodím psát. Je to skoro jako koukat na seriál, ale na můj.

Před spaním, což je tak kolem jedné, jeden díl nějakého českého seriálu zvládnu - většinou už pod peřinou.

A pak těch osm hodin snění - někdy miň, někdy víc, záleží také na tom, co se mi zdá. Pokud je to něco pěkného či romantického, tak to ještě dospím. 

Ale teď vážně. Když jsem začala psát blog, řekla jsem si, že denně napíšu dva články. Pak jsem nestíhala, tak to byl jeden. Teď to není ani jeden denně. Já prostě nestíhám. 

Dnes jsem třeba tři hodiny měnila obsah skříní - letní věci za podzimní. Zítra velký úklid, který dělám jednou týdně - ne že bych uklízela uklizené. Ono se prostě každý den něco najde. 

Kdy to dělají ty maminky se dvěma a více dětmi, které ještě chodí do práce? Navaří si třeba na tři dny? Nevaří oběd i večeři? Nepečou? Nepřevlékají postele každý týden? Nestráví dvě hodiny nákupem?  A nebo jim pomáhá jejich partner? 

Určitě nesedí dvě hodiny denně u facebooku a tři hodiny u blogu nad článkem. Ale i tak, kdybych brala počítač jako ,,zaměstnání" a odečetla těch pět hodin. Stále mi schází tři hodiny v práci a jedna na cestě. A to nemluvím o dětech. 

Asi budu fakt Italka - jsem pomalá? 

Italky, pokud mají děti, platí si pani na úklid či baby-sitter. Většina z nich má babičky, co jim se vším pomáhají a denně vaří. Ono se totiž v Itálii na tři dny navařit ani nedá. Nedělají omáčky, nejedí ohřívaná jídla - mikrovlnku skoro nepoužívají, většina domácností ji ani nemá.

My třeba nemáme myčku. Maurizio ji nechtěl, když byl sám a teď má mne - myčku Karličku. A já měla myčku x let - to byla změna. Ale zvykla jsem si, co mi zbývá - do linky už se dát nedá.

Italové také používají často umělohmotné talíře. Rodina Maurizia naštěstí ne - ani já! Já si jídlo na umělohmotném talíři a víno z kelímku nevychutnám. Na zahradě či venkovní slavnosti ano, ale doma? 

Byl to opravdu asi můj osud, přestěhovat se zrovna do Itálie, kde jak se říká ,,v zimě nepracují a v létě tančí."

Nebo jsem jen zlenivěla - zpohodlněla. To jde rychle. Vždyť v Praze jsem chodila do práce, starala se o byt, i když byl třetinový než tenhle, ale stíhala jsem i spoustu jiného.

Třeba je to jen období a jednou budu zase pracovitá - jen doufám, že to nebude brzy. Mně to totiž takhle naprosto vyhovuje!