Jiskření na Máchově jezeře

Já jsem skoro zapomněla na letní tábor, který tak hezky začal, ale málem tragicky skončil. Naštěstí jsou tu andělé strážní a příběh končí jako v pohádkách - svatbou. 

Chatové a stanové městečko Bílý kámen se nacházelo uprostřed lesů, na okraji města Doksy. Naše škola zde jeden rok pořádala pionýrský tábor. Bylo nás docela málo a rekreační středisko veliké. Takže v chatičkách kolem nás byli i lidé na ROH rekreaci. Bydleli jsme po deseti, většina holek byla ze třídy, jako vedoucí moje ségra - tudíž jsem nebyla smutná snad ani jeden den. Naopak, nechtělo se mi z Doks domů. Já se totiž zamilovala přes okna chatiček.  

Né, že bych byla nějakej šmírák! Ve vedlejší chatce bydlela rodina z Hradce Králové s klukem v mém věku. Usmívali jsme se na sebe na verandě, v jídelně, i přes okna při poledním klidu. Nakonec jsme se seznámili, vyměnili jsme si adresy a po návratu z tábora si psali dopisy. Od čtvrté třídy, až do třetího ročníku na učňáku! 

Dopisy už nemám, ale tohle mám poznamenané u jeho adresy v notýsku. Dokonce jsme si i několikrát volali a jelikož mám v Hradci Králové tetu, domluvili jsme se, že se sejdeme na Pouchově. Ale ta má stydlivost - nikdy jsem Jirku víc neviděla. Takže cca. třicet let - to to letí panečku.

Třeba ho taky najdu díky blogu - tak kdyby ho někdo znal, je to Jiří Pírko z Hradce Králové 9 a bude mu kolem čtyřiceti let. 

Ale nejen díky Jirkovi se mi na tomto táboře líbilo. Krásná příroda, jezero, spousta borůvek všude kolem a zajíc! Jeden náš vedoucí - Ivo, měl velikého plýšového zajíce a každý večer obcházel chatky s ním a s pohádkou.

Všichni jsme se těšili na večerku a na vyprávění se zajícem. Každá chatka přemlouvala Ivoše, ať ještě vypráví, ať pokračuje a nejde o chatku vedle. Ten měl s námi trpělivost! Ale zase byl po večerce klid, usínali jsme ,,se zajícem" a s úsměvem.

Jak jsem se později dozvěděla, i Ivo usínal s úsměvem. Zamiloval se totiž do mé sestry Ivety. Problém byl v tom, že měl na táboře svoji snoubenku. Jó láska je láska. 

Když jsme nastupovali do autobusu - směr Praha, hledala jsem mojí sestru. Ta mi oznámila, že se vrací autem s Ivošem, takže bude u školy Pod Žvahovem dříve než my - kvůli organizaci. 

Přijeli jsme před školu. Naši na mne už čekali a po přivítání se mě ptají, kde je Iveta. Tenkrát jí bylo asi sedmnáct. 

,,Ona tu není? Vždyť jela autem před námi!" nechápala jsem. Čekali jsme před školou do té doby, než se areál vylidnil, ale stále nic. Pionýrská a hlavní vedoucí Marika nám řekla, že jak se něco dozví - zavolá. Dali jsme jí číslo k Pražským a šli jsme tedy počkat k nim. Oni bydleli hned u školy a jak už víte, kamarádili se s naší rodinou. Všichni jsme vyhlíželi z okna, máma i táta začínali být nervózní. Dagmar a Jarda je utěšovali, že se určitě nic hrozného nestalo, že nejspíš jen něco s autem. 

Ano, něco s autem. Auto na střeše! Sjeli ze silnice - chybou řidiče (NDR) s přívěsem . Vyletěli na pole, pak se třikrát přetočili na střechu a na ní i zůstali. 

Našim bylo řečeno, že jejich dcera leží po nehodě v nemocnici (už si nepamatuji kde), ale je v pořádku.

Táta řval, že ji zabije, mamka ho uklidňovala a přemlouvala, ať nedělá ostudu a je rád, že Iveta je zdravá a živá.

Když pak viděl auto, místo nadávek mu vyskočily slzy. Ano,  byl šťastný, že se stal zázrak a nikomu se nestalo nic vážného. Ivo a jeho přítelkyně Dana měli jen boule a modřiny - díky pásům. Moje ségra měla na čas krční krunýř, vzadu tenkrát embéčko ještě pásy nemělo. 

Doma si to však ségra od táty schytala. ,,Co máš co lést k cizímu klukovi do auta, ten ať se mi neukazuje." 

Ukázal se! S kyticí pro mamku a s velkým zajícem pro ségru.

Jak já byla šťastná! Nedovedete si představit, jak na mě holky ve škole čuměly, když jsem jim řekla, že u nás doma byl Ivo a nechal tam pohádkového zajíce. Jen ty pohádky mi už Ivo nevyprávěl. On si žil tu svojí pohádku s Ivetou a mě půjčili zajíce.

Časem u nás nespal jen zajíc, ale i Ivo a po roce byla svatba. 

Zazvonil zvonec a ..........................počkejte, ještě né, ještě sem vsunu poslední letní tábor Metuji, ať už vás s tím pak neotravuji. 

,,V kotlíku se voda vaří, kuchař nemá tušení, že má v zádech šelmu dravou a její pokušení. Dát si dva knedlíky navíc a něco husích jater, kdo v tomhle údolí bývá ví že je to - Panter...."

Tak tohle byla hymna našeho oddílu a i refrén si trochu pamatuji ,,dokud Metuje tu je, tak je příběh pravdivej, dokud Metuje tu je, tak se klidně podívej......nám je hej." To co bylo namísto těch teček, to už nevím, ale na tábor u řeky Metuje si pamatuji. I když asi nejmíň, ze všech těch letních táborů. 

Přijeli jsme na louku, kde stála jenom dřevěná jídelna, jinak nic. Já, zvyklá na Miřetín, kde bylo vše připraveno a stačilo si jen vybalit kufr, koukala jsem na tu prázdnou louku jak tele na vrata. Tenhle tábor organizovala taky naše škola, tudíž jsem tu měla spolužáky, kamarády a znala jsem i některé vedoucí. Moje nejmilejší vedoucí byla dlouhovlasá blondýna Marika, která po příjezdu zavelela ,,kufry do jídelny a jdou se stavět stany, ať máme kde spát." Další dny se postavil i můstek přes řeku a hlídková věž na druhé straně řeky. Ale nejen pracovat se dřevem nás naučili. Pomáhali jsme i v kuchyni. Každý den vařil jeden oddíl za pomoci paní kuchařky. Já mám dokonce diplom, za nejlepší pomocnici kuchaře. Když nad tím tak přemýšlím, byl to vlastně takový pracovní tábor. Asi proto si z něj asi moc nepamatuji. 

Když to mají být moje vzpomínky - takové ,,Vyprávěj Made in zrzka," tak to musí být se vším všudy. Ale nebojte, s tábory už v tomhle vyprávění končím!

PS: Kdyby náhou někdo toho Jirku Pírka znal, tak na mém osobním blogu kajasimonovska.blogspot.com je jeho fotka.