Já to tady asi miluju

Zrovna dneska jsem přemýšlela, vracejíc se z kliniky od Maurizia, že by se mi už těžko zvykalo na život ve Vršovicích.

Sedla jsem do auta jen tak v žabkách, zastavila se na rychlé kafe v baru a paní se mne hned ptá, jak mi chutnalo.

Sklenici vody perlivé či neperlivé ti dají zdarma a ne malou jako v zimě, hezky trojku, vždyť je horko.

Pak popojedu do supermarketu, okénka stažená a na parkovišti nechám auto tak jak je - nikdo ti nic neukradne (ve městě s počtem obyvatel cca.jako Opava). Tašku si ale samozřejmě beru sebou, riskovat nebudu! Přece jen jsem holka z Prahy a nevěřím ani sobě, natož ostatním.

Koupím žlutý meloun a prosciutto (v létě se tu jedí lehčí a studené obědy) a zastavím se u pekaře ze Sicílie pro chleba. Jeho chleba je výborný, křupavý, posypaný sezamem a hlavně domácí. Oběd pro dvě osoby mě stál 4 eura - nic, za takovou dobrotu!

Mě teda nestál opravdu nic, peníze mi dává Maurizio. Italským problémem je poslední roky nezaměstnanost - i já jsem už rok na listině úřadu práce. Ale přiznávám, že na úlohu hospodyňky jsem si docela rychle a ráda zvykla.

Moje nejlepší italská kamarádka Desiré mi jednou řekla ,,fin che dura - fa verdura!" Italské rčení, které vice méně znamená ,,dokud to jde, sklízej!" A Desy ví, o čem mluví! Dělá totiž doručovatelku a to je dost náročná práce. Nejen, že se musí dohadovat s lidma ,,pojďte dolů" - pojď ty nahoru," skoro jak Ivánek s babou Jagou v Mrazíkovi (Itálie je národ lenochů, proto se mi tu tak líbí). Ale hlavně už jí několikrát kousnul pes ,,do zadnice".

U pokladny v supermarketu mě jedna paní pustí před sebe, já mám jen dvě věci a ona plný košík - to je tady běžné. A paní pokladní mi pak popřeje krásný den. Miluju tu jejich vstřícnost!

Musím ještě zajet do bazárku, chodím tam už roky a v autě mám pár věcí na prodej. Ano, věci co už nenosím a nebo nepoužívám a jsou v dobrém stavu, ty prodám v obchůdku s použitým zbožím. Dají mi za ně sice jen pár kaček, vlastně euro kaček, protože padesát procent si nechává prodejce. Je mi ale líto ty věci vyhodit, já jsem ten typ člověka, co nevyhodí skoro nic. Ale neskladuji - zužitkuji. A lepší pár eur než ,,drátem do oka."

V Itálii se nakupuje výborně, je tu spousta outletů a stále nějaké slevy. Do skříně by se mi to všechno nevešlo a tudíž je bazárek ideálním řešením.

Mezi tím, co mi sepisují seznam věcí a prodejní ceny, pokukuji v regálech po květináčích. Co těch už jsem tu za ty roky koupila, ale i spoustu jiného. Najdete tu věci co mají duši, co mají svůj příběh a stojí pár euro. 

Od pultu slyším majitelku Valerii ,,ta je ze Santa Maria degli Angeli, manželka veterináře," a tak se otočím a ona na mne s úsměvem ,,neboj, jen tě tu pomlouváme." Usměje se i paní se kterou Valerie mluvila a říká mi ,,chtěla jsem jen vědět odkud jsi, protože jsi hrozně hezká a máš nosánek jak Angličanka." 

To mě samosebou moc potěší a hrdě jí odpovím ,,jsem z Prahy!" 

Záměrně neříkám z Čech, tyhle starší dámy znají většinou jen Československo a nebo vůbec nevědí, kde to je. Praha je přeci jen známější, neboť se o ní mluví často v televizi a jezdí tam jejich děti i vnoučata. 

Tak ,,ciao" pozdravím Valerii a Gianinu a asi pět lidí mi odpoví ,,ciao." Pozdrav přeci nic nestojí, ale vždy potěší! Gianina je ženská z Ukrajiny co žila roky v Praze. Pokaždé jak mě vidí, vychrlí ze sebe nějaké české slovo a je šťastná, jak si to ještě pamatuje. V Itálii si tykají skoro všichni. To tu mám taky moc ráda, lidi tu díky tykání mají k sobě tak nějak blíž.

Nic jsem nekoupila, to bude Maurizio rád. Říká, že nedokážu vejít do obchodu, kde mají levné věci a nebo slevy a nic nekoupit. Dokážu, krize mě naučila! 

Jsem doma. Zaparkuji pod stromy na kterých řvou cikády, místa na zaparkování je všude dost, tak vyberu stín, dnes má být 36°C. Ve Vršovicích bych jezdila dokola půl hodiny, abych se někam vmáčkla. Je fakt, že po těch deseti letech v Itálii už bych mezi dvě auta nezaparkovala ,,na žiletky" jako dřív v Praze. 

Před domem potkám dva kluky z Neapole, co mají vedle vchodu restauraci a prohodíme pár slov. 

Ve výtahu se sousedkou těch slov prohodíme víc. Někdy i z balkónů, jak pavlačové drbny. Tahle paní je moc fajn. Je jí pětasedmdesát, ale každý den hlídá tři malé vnučky, které neustále fňukaj, ječej a nenechají ji chvilku odpočinout. Jsou slyšet nejen k nám, ale i po celém baráku. Já bych na to nervy neměla, já bych je srovnala vařečkou.

Obdivuji tuto ženu! Je silná, klidná a stále usměvavá. Když se u výtahu loučíme, tak mi často řekne ,,Pán Bůh tě opatruj" a od ní mě to opravdu potěší a zahřeje jako od babičky. 

Po chvilce co jsem doma mi zavolá kamarádka s otázkou, co budeme dělat večer - spíš kam se půjdeme najíst. O víkendu se většina lidí odebere večer do restaurace, krize - nekrize!

,,Ještě nevím a vy?" a ona taky ještě neví. Ale už u oběda se začíná trošičku přemýšlet nad večeří. Nechci tím říct, že tu všichni myslí jen na žrádlo, i když v Itálii je jídlo nejdůležitější! Co budeme dělat pak, to už je jedno, hlavně vymyslet, kde se dobře najíst. V tomhle jsem se hodně rychle poitalštila. Důležitá je kvalita, cena, ale hlavně chuť - někdy je chuť na pizzu, jindy na maso nebo jen na piadinu. Také je důležité skloubit naše chutě. Já bych měla pokaždé chuť na ryby, ale snažím se omezit maso i ryby - chudinky malinký. 

Českému jídlu jsem už taky odvykla. Když jsem v Praze, tak si strašně ráda svíčkovou dám, i chlebíčky a dorty ve Světozoru. Takovým hanáckým salátem, i když je to dobrá prasárnička také nepohrdnu. A kachnu s bramborovým knedlíkem a červeným zelíčkem mi ségra přichystá pokaždé, když přijedu. Ale jednou či dvakrát do roka mi to stačí. Teď jsem si nad těma dobrotama trochu naslintala do klávesnice. 

Ano, zvykla bych si zas na život ve Vršovicích - kdybych musela, ale já doufám, že nebudu muset!