Kdo by si dnes nevzpomněl na Václava Havla? Do politiky moc nevidím a ani se o ní moc nezajímám, ale hlava našeho státu mě stále zajímá, i když žiji desátým rokem mimo naši republiku. Jsem Češka a jsem na to hrdá.
Dnes jsem celý den sledovala na internetu ČT24. Nějak jsem se od toho on-line vysílání nemohla odtrhnout. Měla jsem hodně smíšené pocity. Každý to vidíme a cítíme jinak. Já mám husí kůži u vzpomínek na sametovou revoluci a zlost, když slyším mluvit našeho prezidenta. Takhle to po čtvrt století vypadat nemělo!
Čtvrt století! Taková doba! A mně to připadá jen pár let zpátky, co jsme stáli uprostřed Václavského náměstí i s naší mistrovou. Tenkrát mi bylo šestnáct let, učila jsem se na prodavačku elektotechnického zboží a středisko praktického vyučování jsme měli v horní polovině Václavského náměstí.
17.11.1989 - pátek. Byla jsem doma, v Hlubočepích. O tom, co se dělo v centru Prahy jsem neměla ani tušení. Dozvěděla jsem se to až od mamky, která ten večer přijela z Kotvy hodně pozdě. Mamka pracovala v centrální pokladně obchodního domu Kotva, i když přes den dělala jinde účetní. Bylo to její druhé zaměstnání, aby nemusela obracet každou korunu. Do Kotvy chodívala několikrát týdně a vracela se domů pozdě večer. Ten večer, cestou z práce, potkávala zraněné studenty, lidi diskutovali o tom, co se stalo, a tak mamka přijela až posledním autobusem a celá vyděšená povídá ,,Na Národní třídě prý byla nějaká demonstrace. Je spousta zraněných i nějaký mrtvý!" Nevěděli jsme co se děje. V televizi ani v rádiu o zraněných ani mrtvých nic neříkali.
V pondělí jsem šla na středisko praktického vyučování. Tam jsme se od mistrů dozvěděli co se stalo a celý den jsme diskutovali o situaci. Nikdo se neučil, nikdo nevěděl co bude. Domů nás pustili dříve než jindy. My však domů nešli. Zůstali jsme na Václavském náměstí a cinkali jsme klíčema. A takhle to bylo celý týden.
23.11.1989 - v den mých narozenin jsem si na Václavském náměstí zazpívala hymnu s Martou Kubišovou. Z balkónu vydavatelství Melantrich mluvil Václav Havel a další. Ještě dnes mám husí kůži, když si na to vzpomenu.
Byla zima, některé dny i poletoval sníh, ale nám to nevadilo. Podupávali jsme a poskakovali na místě, nohy zmrzlé, srdce rozpálené. S rukou nad hlavou, s prsty do písmene V a s trikolórou přišpendlenou na bundě, skandovali jsem ,,Havel na hrad" a zpívali krom hymny i ,,ať mír dál zůstává s touto krajinou" - byla to úžasná atmosféra.
Dnes jsem měla husí kůži i při shlédnutí záběrů z protestní akce, kde lidé udělili Miloši Zemanovi červenou kartu. Tak nějak mne to na okamžik přeneslo o čtvrt století zpět. Doufejme, že i tenhle Miloš odejde tak rychle, jako odešel ten v roce 1989.
S prezidentem, jako byl Václav Havel jsem se ve světě chlubila. Za tohoto prezidenta se stydím!
