Tablet, mobil, televizní hry - hračky dnešních dětí. Chudáci děti! Já vím, jiná doba. Já taky teď sedím u počítače a nejdu na návštěvu ke kamarádce, jako chodívali v neděli naši. Nechci kritizovat to, co sama dělám. Chci jen zavzpomínat, jak jsme si hráli my. A že jsme si uměli hrát!
Smolíček Pacholíček - fotografie na Facebooku mě dnes ,,vrátila" do školky a naladila na tento blog. Tuhle hru jsem neviděla dobrých pětatřicet let, ale tu obrázkovou kostku, ty kytičky a berušky, to si pamatuji přesně. I tu modrou panenku - jako by to bylo včera. Usmívám se, oči jako skleněnky a mozek se zase, přenáší v čase.
,,Iveto pojď si hrát," přemlouvám o pět let starší sestru, která leží na gauči a hltá knížku Něžně háčkovaný čas. Na zemi mám rozloženou hru Z pohádky do pohádky, která mě tak strašně baví a Iveta si čte dál. ,,Iveto, proč furt čteš, vždyť ty čteš i Tajemství proutěného košíku, které jsi viděla v televizi! Nechápu, jak tě to může bavit!" Iveta dělá, jako bych tam nebyla. Vstanu, kopnu vzteky do figurek připravených na startu a jdu do kuchyně. Je sobota, venku prší, maminka si zrovna udělala turka a sladí si ho Sacharinem. ,,Nezapomeň mi pak tu krabičku schovat mami." Tyhle bílé umělohmotné tubičky se zeleným víčkem se mým panenkám moc hodily. Mamka otevře časopis Žena a móda, v domnění klidné chvilky u kávy. ,,Mamiii, Iveta si se mnou nechce hrát, řekni jí něco." Sednu si na lavici, kynklám naštvaně nohama, podepřu si hlavu a nasadím nešťastnej výraz. ,,Žalobníček žaluje, pod nosem si maluje! Tak ji nech a řekni tátovi ať si s tebou zahraje, já musím najít střih na ty šaty, abych to v pondělí v šití mohla nastříhat.",,Tati, tati." Marná snaha, táta spal na gauči jak zabitej. Začala jsem si hrát sama. Jeden hod za mne, jeden za tátu. I tak jsem si kolikrát vyhrála, pokud jsem neměla náladu na panenky nebo na dětské nádobíčko.
Někdy jsem udělala na válendě domeček všem plyšákům, někdy obkreslovala na průhledný papír postavičky z knížek - takové levné domácí omalovánky. I když klasické omalovánky mi mamka v drogerii taky kupovala. Ano, v drogerii. U nás v Hlubočepích byla samoobsluha, pošta, zelenina, cukrárna, masna a drogerie. Takže tyhle maličkosti měli v drogerce. Jako třeba i vystřihovací panenky, pexeso či pohlednice. Dala se tam koupit i bílá lepící pasta nebo lepidlo Herkules, když jsem potřebovala nalepit závěsy do domečku pro panenky (plaváčky). Plaváček se prodával v papírové krabici, s menší či větší výbavou, přidělanou provázkem. Domeček jsme s našima udělali z krabice od bot a z krabiček od sirek. To byla krása - měl všechno. Záclonky, lampičku na plochou baterku, přehozy na křeslech, šatní skříň z krabičky od velkých sirek. Mít děti, tak jim ho snad vyrobím, to mě tak bavilo. Stejně jako stavebnice Seko, se kterou jsem si vyhrála hodiny.
V předškolním věku k nám domů chodil občas sousedovic Mirek a Mačurovic Pavel. Na co si ale můžete hrát s klukem, kromě hry na doktory nebo na manžele? Autíčka jsem neměla, a tak jsme hráli Blechy, Kloboučku hop nebo pexeso. Když jsme si hráli u nich, má nejoblíbenější byla autodráha a dřevěná garáž s parkovištěm a benzínkou.
,,Tati, já bych chtěla vidět nějakou pohádku." Žadonila jsem, když se vrátil z práce. Někdy nám táta promítal na zeď pohádky, ale zřídka. Většinou usnul, než stihnul dopít lahváče. Takže jsem si vzala film, roztáhla ho proti oknu a ty pohádky jsem si ,,promítala ručně." Bez táty jsem na promítačku, která byla ve vestavěné skříni v předsíni, nesměla sahat. Ale i koukat na roztažený film proti oknu bylo lepší, než koukat do krasohledu. Ty kytičky z korálků mě dost nudily. To už byla lepší umělá mini televize, ve které se cvakáním přehazovaly obrázky. Měla jsem jich několik, z drogerie za korunu.
O pár let později, když jsem se naučila počítat, začali jsme hrát Člověče nezlob se a ruletu. Jenže ty kulaté umělé penízky se nám hodily mnohem víc při hře na prodavačky. Rozložily jsme s holkama oblečky na panenky, dětské nádobíčko, ovoce z umělé hmoty a rázem byl z pokojíčku obchodní dům Máj. Díky dětské elektrické násobilce jsem uměla docela dobře počítat, což se mi hodilo. Můj umělohmotný košíček ve tvaru srdíčka s kytičkou, byl stále plný peněz. Dnes už nemám ani košíček, ani peníze.
Zajímavá byla i zubatá kolečka ze hry Inspiro, ale ta mě moc nebavila. Kreslení mi totiž nikdy nešlo. Ani na té magnetické tabulce. To byl vždycky stres, namalovat něco těma knoflíkama. Stejný stres, jako když mě táta učil hrát dámu, kterou dodnes pořádně neumím. A co teprve takové mikádo? To byly nervy. Hráli jsme si prostě všichni se vším. Stačil kus bavlnky, a už se hrála přebíraná. Ve škole o přestávkách se hrávalo - nebe, peklo, ráj. Postačil papír a tužka, jako třeba i ke hře země-město. Před školou jsme cvrnkali kuličky, deset hliněných za jednu skleněnku. To byla šmelina. Než přisly céčka a kuličkám odzvonilo.
Ale my jsme si stejně většinou hrávali venku. Díky velkému parku kolem baráku a dvoru s podloubím, mohli jsme být na čerstvém vzduchu za každého počasí. A co jsme se nablbli. Třeba při výrobě bunkrů.
V parku si každý zabral nějaké křovisko nebo prostor mezi dvěma stromy. Vlastnoručně jsme vytrhali plevel, ulámali překážející větvičky, nasbírali koberec z mechu, z prkýnek udělali stůl a sezení ,,v kuchyni," z lopuchů a kapradí postel ,,v ložnici." Na celé léto to byl náš bunkr, který se stále vylepšoval. Nepotřebné látky, kartony, staré hrnce. Udělali jsme sice trochu brajgl, ale hezkej brajgl. Byla to taková naše vesnička. Prodávali jsme kytičky, choroše, ,,bylinky," šťovík. Platilo se listím ze stromů, zboží se balilo do lopuchů a převazovalo se trávou.
Jak krásně jsme si tenkrát vyhráli. Když se našel na směťáku starej kočárek, udělala se ze spodku kára. Lezli jsme po stromech - nejen kvůli třešním. Chodili jsme krást slepičí peří do iniánských čelenek. Když pršelo, postačila nám jen delší guma do spoďárů. Ale o tom už jsem psala v blogu Dětství pod Buštěhradskou dráhou, takže se nechci opakovat.
No řekněte, není vám těch dnešních dětí v tomhle směru líto? Vždyť oni nemají většinou ani svoji partu, jenom tu on-line!
