Můj děda vzpomínal...a co my si vyhráli s dřevěným polínkem. Vy máte všechno. Je to jen vaše projekce. Dnešní děti nejsou o nic horší.

Alias...jooo to my na vojně...

Lepší nebylo. Měli jsme málo hraček, a tak jsme používali víc fantazie. Uměli jsme si hrát se vším, i s tím co vlastně žádná hračka nebyla.  Televize nebyla, tu měla v domě jen jedna rodina,....  o to víc jsme četli a četba podporuje fantasii.

Svoboda pohybu,.... jsem z Vršovic, od Slavie, a na kole jsem jezdil až do Hostivaře. Žádný problém. Dnes bych to neriskoval.

Kaji, moc pěkné, hráli jsme si se stejnýma hračkama. Jinak já si na našem dětství cením hlavně té neskutečné svobody a volnosti pohybu. A to jsem vyrostla ve městě! Ale já i moje dnes už dospělá dcera, jsme se venku mohly pohybovat úplně volně. Do šesti doma, to jo, ale po jakých dvorech jsme hráli na schovku, kudy jsme chodili po šipkách hledat poklad nebo kde jsme zrovna trajdali, to nikdo nijak zvlášť neřešil. Občas jsme se ukázali doma - mamííí dej mi napít a pak zas frk bůhví kam. Tady v Itálii je mi těch dětí zvlášť líto. A to žiju pro změnu na toskánském venkově. Ale tady rodiče doprovázejí děti i když si jdou hrát ven před dům. Stojí tam a čumí na ně. Navíc je tu klid, auta tu skoro nejezdí a přesto děcka nesmí vystrčit sami nos absolutně nikam. Dokonce i když je téměř před dům přiveze school bus, tak jim ty matky jdou naproti a těch 20 metrů je doprovodí domů. No to je prostě na mašli. Takže absolutně souhlasím, naše dětství bylo úžasné, bylo kreativní a plné volného pohybu.

 konečně někdo  Díky Zuzi 

Karlo, zavzpomínala jsi opět moc hezky. Ale já si myslím, že každá generace s přibývajícími vymoženostmi žije jiné dětství a jiný život. A vždycky ta předchozí si myslí, že to "její" bylo lepší. Možná to tak je, ale ten kdo žije to "současno" si to taky pochvaluje. Proto si dávám pozor, abych nesklouzla do toho, co mi vadilo na babičce, která to "naše-nové" hanila. A mě to hodně iritovalo. Když mi třeba řekla:"co máš na těch zarostlých opičácích? To se ti líbí? A tím totálně urazila Beatles. Dnes se musím smát, když vidím, jak byli vzorně učesaní. 

Co mi ale hodně vadí, když jdu venku, a vidím mámu s dítětem, jak se marně dožaduje odpovědi na otázku - a nic. A to jsou ty, co si dětí moc nevšímají ani doma. Raději jim dají ten tablet. (jedna podnikatelka se v rádiu chlubila, jak její dvouletý chlapeček hraje hry na tabletu, dokud ho nevybije.Tak to je špatně).

Jasně, že ti patří karma i 

Maruško děkuju 

Dnešní děti jsou někde jinde, než my. Musím říct, že bych neměnila. Přes všechny vymoženosti, co jejich život provází, jsme na tom byli lépe.

Ivano já taky ne. Když si pak přečtu komentář od paní Leontýny, tak je mi těch dětí fakt líto - přesně takových dětí, které mají ,,kamarády,, jen na tabletu

To máte těžké. Většina lidí vnímá své dětství jako nejlepší. Ono je to logické, člověk byl dítě, nemusel řešit spoustu problémů a starostí, byla to prostě hezká doba. Jiné dětství si představit neumí. Moje děti by Vás politovaly, protože jste byla chudinka, která byla odkázaná jen na svou sestru nebo otce nebo pár děti z Hlubočep. Mým dětem tablet umožní hrát si s dětmi prakticky z celého světa. Nebo si s nimi povídat či vyměňovat zkušenosti. Nebo si hrát jen sám s počítačem/tabletem. Nemusíte házet kostkou za svého otce, software hodí kostkou za něj. A zase naopak, náš pradědeček se pohoršuje nad dětstvím mých dětí, mým, a pohoršil by se i nad tím Vaším, on měl na hraní jen polínko a s tím musel vystačit. Všechno ostatní se v domácnosti spotřebovalo a časem i polínko. Pradědeček je válečné dítě, takže na to nahlíží ještě jinak.

Tak to raději jednoho kamarára z masa a kostí než ,,kamarády,, z celeho světa. Co to je za kamarády, ktere to chudák dítě v životě nevidělo. Radši budu házet kostkou za tátu, který se nakonec zvedne, než si kazit oči u tabletu a ,,hrát,, si s imaginárním kamarádem. Přečtěte si komentář Zuzany, my měli volnost 

Víte - vždycky záleží na rodin - rodičích, babičkách, jak děti vychovávají, jak si sn imi hrají... Já v popisu her vaše dětství nevidím zas tak velký rozdíl mezi vámi a mezi mými čtyřmi vnoučaty (2-9 let).Dělají si bunkry - jak doma, tak venku (to hlavně když jsou u nás na chatě na vsi), pořád něco malují, omalovávají, vyrábějí - jen k tomu na rozdíl od socíku mají hezčí pastelky a fixy, domečků ze starých krabic (nebo zvířátka z ruliček od toaletního papíru) mají spoustu (z krabic a krabiček jsme vyrobili i kuchyňsou linku na vaření ) pohádky jim táta nebo děda nepouští na zeď, ale na DVD - ovšem na rozdíl od toho vašeho neusne a o pohádce si pak s dětmi povídá a po pohádce z toho pak vymýšlejí třeba "popletenou" verzi, stolních her mají psoustu - a nejradši stejně hrají ty staré - Dostihy po rodičích a prastaré Monoly v angličtině, které nám kdysi v 70. letech poslal strejda z Austrálie... Děti se doma navštěvují daleko víc než dřív - a holky mají doma i klučičí hračky (a náš vnouček má zas kočárek, se kterým chodí i po venku)... Akorát to lítání po venku je kvůli daleko většímu množství aut ve městech skoro nemožné - za to se jim táta s mámou věnují daleko víc přesnd - výlety, projížďky na kolech, na in-linech, návštěvy dětského divadla, bruslení, lezecká stěna... Prostě zkuste se podívat kolem sebe a nemyslet si, že svět je takový, jak ho prezentují média...ANo, jsou děti, které mají dětství horší než vy - ale takové byly jistě i tehdy - jen jste je jaksi nepostřehla

Naprostý souhlas

Moc dobře se mi četlo a vzpomínalo...

Děkuji Marie A o to tu přesně šlo 

Tak já si také zavzpomínám na dětské hry: když pršelo, tak mnoho let vítězil stolní hokej nebo karty, chvíli i kostky, halma, dáma, šachy. Ve větším počtu se hrálo na slepou bábu ve sklepě. Ale většinou ani déšť nevadil a venku jsme byli pořád! Hráli jsme na schovávanou, na četníky a na zloděje (2 party a čtverec tak 500x300m omezený hlavními ulicemi čtvrti), samozřejmě hokej a fotbal, na kole jsme jezdili od 6 let kolem baráku, v 10 letech po celém městě a blízkém okolí. Jasně, tenkrát nebyl zdaleka takový provoz a řidiči nejezdili po městě 80kou! Lezli jsme na stromy a často jsme se vraceli domů s odřeninami, boulemi a modřinami.. V zimě ze sáňkování či bobování totálně promáčení ale také totálně šťastní..

Tak to jste měl dětství jako já  Při skákání žabáka jsem si udělala díru do hlavy, při lezení po stromech jsem spadla z několika metrů a narazila si žebra, o modřinách a rozbitých kolenech ani nemluvím A kostky, ty mě moc bavily, mám ještě kožený kelímek 

A co teprv krom bunkrů pokojíčky mezi kořeny stromů. To se mohl leckterý architekt jít zahrabat. Obyvatelé z větviček, leckdy i s camprlíkem. A ochočená ropucha, která chodila všude s námi. Když už nemohla, tak ji někdo nesl.

 ty jsem dělávala na táborech.