Tolik jsme se vzdálili přírodě a myslíme si, že nám to projde. Jenže příroda nám dává život a pokud bereme život přírodě, bereme jej také sobě.
Ženeme se do záhuby, ale raději věříme zkazkám tvrdícím, že to není zase tak hrozné, neboť přiznat si pravdu by znamenalo nutnost něco změnit. Jsme tak pohodlní! Každý z nás buďto přispívá k ničení planety anebo naopak k její harmonizaci. Tvrzení "Ale to stejně nemá cenu, jedinec nic nezmůže", je jen dalším znakem pohodlnosti. Právě tento přístup je důsledkem toho, že jsme tam, kde jsme. Jedinci tvoří lidstvo a lidstvo tvoří svět. Každý, kdo ctí přírodu, šíří energii podporující život. Vézt se na vlně systému je tak jednoduché. Proč plavat proti proudu? Proč se namáhat? Co když se ale vezete na vlně tsunami a řítíte se vstříc konci? Co když jste spoluničitelé?
Každý z nás má na výběr. Budete donekonečna podporovat spotřební průmysl anebo si tentokrát nekoupíte nové šaty/mobil/auto, když to staré ještě slouží? Je vám pocit být "in" důležitější než prostředí, v jakém žijete, a jaké zanecháte svým dětem? Musíte mít každý den maso či výrobky z něj? (Dva hektary půdy uživí jednoho masožravce, stejná plocha by ale uživila 14 vegetariánů a 50 veganů.) Věříte všemu, co média či nějaká autorita (lékař/učitel/prezident) řekne a dáváte tak těmto autoritám možnost vás ovládat? Nadáváte na politiku/školství/lékařství aniž byste se kdy pokusili vlastním přičiněním něco změnit? Myslíte si opět, že to nemá cenu? Myslíte si, že byste se pak nestali příkladem pro ty, kteří mají také chuť něco udělat, ale doposud měli strach? Nás všechny táhne zpátky právě strach a pohodlnost. Ale dokud nevyjdeme ze své ulity, nemáme právo nadávat na tento svět - jsme totiž jeho spolutvůrci. Při sametové revoluci jsme ukázali světu, že se umíme semknout a bojovat za společnou věc. Kde se poděla naše odvaha a pospolitost? Jak moc musíme "dostat na prdel", aby to s námi pohnulo (stav ovzduší, potravin, zátah na growshopy, farmabyznys..)? Kam až to necháme zajít?
Každým svým činem, slovem, myšlenkou, jsme PRO nebo PROTI ŽIVOTU. Láska k Zemi je pro nás výjevem z mystických dobových filmů. Kde jsme zapomněli svá srdce? V konzumu. V systému. Trávíme čas v budovách, v ulicích, nanejvýš v městkých parcích.. a ztrácíme sepětí s přírodou. Matička Země nám dává vše a my? Necháváme ji drancovat a raději nevidíme, neslyšíme, jen abychom nemuseli vyjít ze svého pohodlí.
Vše, co děláme pro Zemi, děláme také pro sebe. Ve slově Země vidím až nápadné složení dvou slov - ze mě. Země je zkrátka tvořena tím, co jí ze sebe dáváme. Každý krok, každá snaha o zmírnění jejího utrpení se počítá. Vždyť jednou také můžeme z pohodlí svého křesla zjistit, že jídlo se již nedá jíst a vzduch dýchat. Pak pochopíme, že matka příroda měla vždy otevřenou náruč a my neudělali nic, když jiní ťali její paže.
