Byl teplý podzimní den a na pláži si hrály dvě děti, zdánlivě podobné, a přitom tolik odlišné, stejně jako jsou dvě vločky sněhu. "Řekni mi, Manu, jaká podle tebe jsem?" zeptala se svého kamaráda zvědavá a trochu parádivá Kayla, a doufala, že obdrží výčet lichotivých přídavných jmen.
"Malá. A pihatá." řekl lehce a s úsměvem Manu, jako by popisoval cokoliv jiného.
Kaylu to urazilo. Dvanáct let, to přece neznamená, že je pořád malá holka! A pihy? Copak si mohl povšimnout, jak moc je nenávidí? Honem uvažovala, jak mu urážku vrátit. "A ty.." nadechovala se, "ty," přemýšlela rychle.. "...ty máš křivý nos!"
"Mám", pohladil si jej Manu. "Bránil jsem mámu, když nás přepadli vojáci."
Kayla se zastyděla. "Promiň, to jsem nechtěla. A cítíte se aspoň u nás, v naší zemi, dobře?"
Manu se dlouze zamyslel. Zatímco se Kayla cupitáním vyhýbala přílivovým vlnám, aby jí voda nenamočila lem nových šatů, Manu si záměrně nechal občas spláchnout nárty bosých nohou. Když zaslechl zkřehotání dvou racků, konečně vyslovil: "V naší zemi bojujeme za svobodu. Vy nebojujete, nemáte tady válku, a přece nejste svobodní."
"Cože, jak to myslíš?" nechápala Kayla.
"V naší zemi si navzájem říkáme pravdu a vždy držíme při sobě. Tady když řeknu pravdu, urazíte se nebo mne nazvete nevychovaným. Když si pomáháte, říkáte tomu charita. My tomu říkáme samozřejmost. Kdybychom si nepomáhali, mnozí z nás by dávno nebyli naživu. Vy tady sice nemáte vojáky, nestřílí na vás cizí lidé, ale umírají tady lidé bez domova a vy kolem nich chodíte, jako by neexistovali."
Kayla se postavila a složila ruce vbok, připravena bojovat za čest svého národa. Avšak jediné, co jí napadlo, bylo: "Náhodou, já říkám pravdu."
Manu se usmál. "Já vím, většinou ano."
Zabořil ruce hluboko do písku a nabral si plné hrsti. Jeden racek se s chichotáním snesl přímo před něj, pokývl hlavou a zase odletěl. Vítr zesílil, odvál písek z jeho dlaní, a Manu v tom okamžiku ucítil posvátnost, krásu i pomíjivost života.
"Víš, co je ale nejhorší?" pokračoval dále ve svých úvahách. "Nejen, že neříkáte, co si skutečně myslíte. Ale ani neděláte to, co si opravdu přejete, protože máte strach z odsouzení a věříte, že je nutné dělat hlavně to, co vám vydělá peníze. My raději žijeme skromně, ale děláme, co nás baví. Děláme to, co milujeme a milujeme všechno, co děláme, protože to, že něco děláme, znamená, že jsme ještě naživu."
Kayla pozbyla slov, zůstala stát jako opařená. Mohutná vlna ji spláchla lem šatů, již na tom ale nezáleželo.
"Jsi malá, pihatá.. a krásná," doplnil zcela nečekaně Manu.
Již na tom ale nezáleželo.
