Dlouhý porod je obvykle vnímán jako problém, přestože třeba probíhá bez potíží. Domarodička Jana Nix rodila celé dva dny, ve vlastním tempu a režii. Na konci této dlouhé cesty ji čekalo zdravé a čilé miminko. Štěstí?
Anebo výsledek sebedůvěry a práce s vlastní psychikou? Třetí z řady zpovědí se ženami rodícími doma.
Jani, obligátní otázka: proč porod doma?
Protože spousta psychologů a lidí, kteří se zabývají psychikou člověka tvrdí, jak výrazně ovlivňuje způsob příchodu člověka na svět jeho život, povahu atd. a já v tohle prostě věřím. Chtěla jsem tedy svému dítěti zařídit co nejpříjemnější a nejintimnější zážitek a tyto mé potřeby nesplňovalo žádné zařízení v naší zemi, s výjimkou mého domova.
Nebála jsi se porodu doma jakožto prvorodička? Neměla jsi strach z neznámého?
Pro mě to byl proces, tedy na začátku, když jsem se rozhodovala, jsem měla jasně popsané věci, kterých se bojím, ale postupem času jsem si každou z nich do hloubky prostudovala, pochopila jak to celé funguje a strach mě zcela opustil. Bylo pro mě velmi důležité, abychom z toho oba, já i miminko, měli krásný zážitek a aby nám to nikdo nenarušoval. Já se bála skončit v porodnici. Cizí lidé, neosobní prostředí, nutnost střežit, zda mi někdo nejde udělat něco, co by zbytečně narušovalo přirozený průběh porodu.. Líbí se mi přirovnání porodu k milování. Těžko proběhne v pohodě, pokud do něj bude neustále zasahováno a pokud nebude navozena ta správná atmosféra.
Mnoho lidí namítá, jak lze mít přirozený porod i v porodnici, jen s porodní asistentkou, lékař tam být nemusí atd. a já namítám, že si nerozumíme, protože pro mě osobně, není přirozené ležet v cizím lůžku, aby se na mě chodila cizí paní ptát, jak jsme pokročili…pro mě může být jakákoliv místnost krásně zařízená, ale nebude mým domovem. Porod doma pro mě nebyl jen porod „někde v obýváku“, byl to porod „u mě doma“, sprchovat se ve své sprše, zapálit své vonné svíčky, uvařit si svůj oblíbený čaj, lehnout si do naší postele – v tomhle prostředí nemohu ani pomyslet na strach. A takový pocit klidu a bezpečí mě osobně nikdo nikde jinde nezajistí.
Myslíš si, že je skutečně tak moc důležité nemít u porodu strach?
Myslím, že je to jedna z nejdůležitějších věcí. Strach velmi silně ovlivňuje celý jeho průběh. A z vlastní zkušenosti mohu říct, že to, čeho se bojíme si obvykle „přivoláme“. Je tedy dobré si své strachy uvědomit a zpracovat, než žena začne rodit. Většinou totiž přijde na to, že čeho se bojí, není až tak nebezpečné a často to není ani reálné. Myslím u zdravé rodičky.
Jak jsi se na domácí porod připravovala?
Přečetla jsem všechny příběhy na stránkách www.pribehyproivanu.cz, Hovory s porodní bábou, následoval Hypnoporod, předporodní kurz s porodní asistentkou v místě bydliště, příprava s dulou, která nás měla u porodu doprovázet a také stovky odborných článků, studií a příběhů žen rodících doma. Hovořila jsem se ženami, co doma rodily a hledala v medicínských skriptech některé konkrétní věci, které mne zajímaly. Pobavilo mě, když mi moje lékařka řekla, že ženy co chtějí rodit doma, toho ví o porodu často více než někteří lékaři.
Jaký tvůj porod byl?
Byl úžasný. Naprosto dokonalý, velmi intimní zážitek, který nás silně propojil jako rodinu. Trval vcelku 52 hodin, z toho asi 24 běžel na plno. Nikde v porodnici by mě takhle dlouho rodit nenechali, chtěli by urychlovat, to je téměř pravidlem. Jenže každý porod má své tempo. Jsem ráda, že jsem měla doma svůj klid a čas. Bylo to velmi náročné, ale o nic míň dokonalé. Měla jsem doma dulu, která mi velmi pomáhala vše zvládnout a obrovsky mě psychicky podpořila, samozřejmě tam byl můj muž, který mi byl psychickou i fyzickou oporou snad ve všech polohách, které jsem si usmyslela a byla tam moje skvělá maminka, která se o nás všechny dokonale starala, vařila a ve chvílích odpočinku pletla miminku kalhotky. Mám opravdu nádherné vzpomínky. Zanechalo mě to velmi silnou a kompetentní. Ono když zjistíš, nakolik jsi schopná podat takový výkon a navíc jak úžasně klidné a usměvavé dítě ti to přinese, mám pocit, že jen blázen by na sebe nebyl hrdý.
Rodit dva dny, to je opravdu dlouho. Nevzdávala jsi to v průběhu porodu? Neměla jsi pocit, že je něco špatně? Neměla jsi chuť přesunout se do porodnice?
Porod byl sice dlouhý a byla jsem hodně unavená, ale probíhal v pořádku. Špatný pocit ani myšlenky na přesouvání se do porodnice jsem neměla. Vše bylo bez problémů, jen jsem se prostě dlouho otevírala. Miminko bylo krásné, zdravé, čilé a já si po porodu dvě hodinky zdřímla a pak jsem byla čilá jak rybka.
Je milé, že s tebou byla maminka. Generace našich rodičů obvykle domácím porodům moc nefandí. Nikdy ti tvé rozhodnutí nerozmlouvala?
Nikdy. Byla sice chvíli trošku nervózní, zda budeme s miminkem v pořádku, ale moje máma je kouzelná osoba, která nic nesoudí dokud o tom neví víc, takže začala číst o problematice a až poté jsme si o tom hlouběji promluvily. Věřila v mé samostatné rozhodnutí a tak to bylo i u porodu. Bylo moc hezké ji tam mít.
Jak se na tvé rozhodnutí rodit doma díval tvůj muž? A jak vnímal samotný porod?
Když jsem mu své rozhodnutí sdělila poprvé, byl proti. Dohodli jsme se, že mi názor sdělí, až bude mít o problematice informace a on četl, ptal se, studoval a pak přišel s tím, že mi rozumí a podpoří mne. U porodu byl úžasnou oporou a byl z něj nadšený. Dnes je velmi hrdý na to, že se náš syn narodil doma a on mohl být nejen u toho, ale byl aktivně zapojený a moc mi pomáhal.
Děkuji za rozhovor.
Jana Nix pochází z Albrechtic u Krnova, ale již 10 let žije v Ostravě. Má tříměsíčního syna Alexandra. Studovala Sociální práci se zdravotnickým profilem na OU. Má slabost pro velké psy, ráda zpívá, čte. Ve volných chvílí působí jako kadeřnice.
