Bylo nechutné vedro. Vzduch v autobuse byl prosycen pachem potu a nové slipy se mi nepříjemně zařezávaly do půlek. To je naposledy, co jsem nechal ségru kupovat mi spodní prádlo, probleskne mi hlavou. Hrábnu si do zadnice, abych
těsnou látku povytáhl. Blond slečna sedící přímo v mém zorném poli pohoršeně pozvedne obočí. Tyhlety fifleny, pomyslím si. Aby se nepotentovala.
Chvíli si bloncku prohlížím. Růžová halenka, růžově nalakované nehty, růžové lodičky. Takové malé růžové zjevení. Kalhotky tipuji na jasně růžová tanga. Prsa skoro pod bradou. Silikonka jak vyšitá.
Další zastávka a smrádeček nabírá na síle. Nastupuje houmlesák. Čest jeho osudu. Nicméně. Taška plná krámů vylovených bůhví odkud, zanedbaný vzhled a odrbané, špinavé hadry nepřidají do atmosféry nic voňavého. Letmo se rozhlédne a zamíří si to na sedadlo přímo vedle blondky. V duchu se ušklíbnu. Tohle divadlo bude ještě zajímavé.
Blondýna si jej vyděšeně prohlédne a trochu si odsedne tak, aby se muže nemusela dotýkat některou částí svého pěstěného těla. Tvář neustále odvrací stranou a prohrabuje si vlasy - je nesvá jak sáňky v létě. Někteří cestující ji počastují soucitným pohledem. Blondýna se nenápadně rozhlíží po jiných, volných sedadlech.
Houmlesák má na sobě vlněný svetr, v třicetistupňových vedrech docela slušná privátní sauna.
Pán evidentně zaujme i malého kluka v kočárku. „Děda, děda,“ začne vykřikovat na celé kolo a ukazovat přitom prstem na pána. Matka se mu marně snaží vysvětlit, že se mýlí.
Blondýna vytáhne smartphone a cosi do něj datluje. Houmlesák ji nakukuje přes rameno. Blondýna si toho všimne a vytočí se bokem do uličky.
A pak to přijde. Jako když bouchne atomovka. Všichni se na sebe střídavě začneme dívat. Zvláštní, jak rychle lidi sblíží PACH HOVNA.
Blondýna zakroutí hlavou a se slovy: „No to už je vrchol,“ vstane a postaví se vedle mne. Všimnu si, že disponuje velmi oblým a pevným pozadím. Přeřazuji ji z kategorie „Silikonová fiflena“ na „Zajímavý objekt, vhodný k přezkoumání“.
Dítě nepřestává vykřikovat: „Děda, děda!“ Jeho matka je rudá až za ušima.
Dítě začne hystericky brečet.
„Adame, co je?“
Intenzita pláče nabírá na síle. Kluk se drží za rameno.
Cosi mi nad hlavou zabzučí. Ještě než mi to docvakne, vyjíkne blondýna vyděšeně: „Je tu včela!“
Panika jak z nějakýho blbýho filmu. Lidé se krčí a snaží kabelkami vystrnadit včelu ven. Ta ale záhy padá k zemi a umírá.
Snažím se vzpomenout, co se má vlastně dělat při píchnutí včelou, ale hlava nic negeneruje. Dveře autobusu se otevřou, tak alespoň pomáhám ženě s kočárkem při vystupování.
Vystupuje i blondýna. „Paní, nechcete nějak pomoci?“ nabízí se.
Matka se snaží vytáhnout žihadlo z rány, bezúspěšně. „No, možná ano, nejde mi to, nemáte delší nehty?“
Blondýna zapojuje své růžové pařáty, ale je neohrabaná.
„Paní, já mám pinzetu,“ vynoří se odkudsi houmlesák. Všichni tři se na sebe podíváme. Kdo by chtěl přijmout pomoc od zapáchajícího, pokáleného bezdomovce?
Dítě se okamžitě uklidní, natáhne k pánovi ruku a úlevně špitne: „Děda.“
„Nebojte,“ nenechá nás ani odpovědět a vytáhne ze své kárované velké tašky novou, ještě ve fólii zabalenou autolékarničku. Vskutku překvapivý obsah! „Je fungl nová!“ podotkne.
Roztrhne fólii a otevřenou autolékarničku podá matce.
Ta chvíli váhá, ale nakonec z ní pinzetu přeci jen vyjme, vytáhne na jeden zátah žihadlo a pinzetu vrátí zpět pánovi.
Dítě se nohama vzepře a já si všimnu jasné vlnky v jeho plíně. Identifikace původu smradu je tedy přesměrována. Houmlesák v tom byl nevinně!
„Něčím mu to zchlaďte,“ doporučí ještě omšelý pán ženě. „Támhle ve stánku budou jistě prodávat vychlazenou kofolu v plechovce. Nemá na včelí píchnutí alergii?“
Matka pokrčí rameny. „Nikdy dříve píchnutý nebyl.“
„Dobře. Když tak ho pro jistotu sledujte. Kdyby se mu objevila kopřivka, otoky a bylo mu špatně, radši běžně do nemocnice.“
Napjatě poslouchám. Ten chlap mluví jak doktor.
Když se otočí k odchodu, napadne mne, že by se slušelo pro něj na oplátku taky něco udělat.
„Počkejte!“ zastavím ho ještě včas. „Hele, ať vám není takové horko, nechcete moje triko?“ Stejně jako on nečekám na odpověď a sundávám přes hlavu triko s nápisem „Všechno je jinak“. Dárek, opět od ségry.
„Díky, to jste hodný,“ přijme bez skurpulí. „Moje poslední tričko mi ukradl kámoš.“
Oblékne si ho, mávne a já ještě chvíli sleduji, jak se vzdaluje onen nápis: „Všechno je jinak“. Mám zvláštní pocit. Jako bych dostal nějaké znamení. Už mi to horko asi leze na mozek.
„To bylo od vás moc hezké,“ podotkne blondýna. Rozhlédnu se po matce s dítětem, spatřím ji u stánku, jak chladí plechovkou koly již klidnému dítěti ránu. Blondýna si obdivně prohlíží mou nahou hruď, léta dřiny v posilovně si právě vybírají svou odměnu.
Zve mě na pivo. Evidentně na ni udělalo mé vzdání se trika ve prospěch houmlesáka dojem. Vypiju tedy dvě dobře vychlazené dvanáctky, ona dvojku vína a hle – zve mě k sobě. Tohle léto má rychlý spád! Bohužel až když dojde ke svlékání si uvědomím, že mám na sobě slipy, které jsem dostal od ségry k narozeninám. Ty slipy, které jsem se rozhodl, že pouze vyzkouším, zda jsou nositelné a vezmu si je na sebe maximálně z důvodu recese. Kdo mohl ale tušit, že mě cestou domů sbalí atraktivní blondýna?
Nikole při pohledu na tygrované spoďáry zamrzne vilný úsměv. „Víš co, necháme to na jindy.“
Marně vysvětluju, že jde o dárek od ségry. Již jsem zaškatulkován jako povrchní bouchač. Podivín. Exhibicionista. Já zaškatulkoval špatně Nikolu, ona teď zase mne. Všichni jsme mylně odsoudili houmlesáka. Nedá mi to a vracím se na místo činu. Na zastávku, kde jsme zachraňovali postiženou ruku toho nebohého děcka. A hle, houmlesák sedí kousek odtud, opřený o trafiku. Podávám mu vychlazenou plechovku piva, s díky přijímá. Posadím se vedle něj.
„Hele, nejste vy doktor nebo tak něco?“zeptám se ho přímo.
Usrkne si zlatavého moku a přikývne. „Byl jsem. Ale to už je dávno,“ dodá.
„Tak to mi povězte, člověče, jak jste se dostal sem?“
Usrkne si znovu, chvíli mlčí.
„Jestli jsem moc zvědavej, nezlobte se, nemusíte..“ dojde mi, že chci možná vědět příliš.
„Byl jsem gambler,“ skočí mi do řeči. „Všechno jsem projel. Dům, auto, ženu..“
„To mě mrzí,“ projevím pochopení a je mi z té představy dost nepříjemně. Přemýšlím, jak mu pomoci, ale na samaritánské myšlenky mi hlava moc nejede.
Houmlesák dopije pivo, vytáhne plaskačku s jakousi pálenkou a přihne si. „Nemáte něco vostřejšího?“
Rozhodnu se vytáhnout z peněženky stovku a podám mu ji. „Dejte si radši něco k jídlu.“
„Díky, kamaráde,“ poplácá mne po rameni a kamsi odchází.
Nedá mi to a tajně ho sleduju. Jasně že si za ty prachy kupuje chlast. Trochu mě to naštve, ale pak si uvědomím, že život na ulici asi není lehký a alkohol vnímání oné nelehkosti jistě dosti zmírňuje.
Večer jdu ještě s kolegy z práce na pivo, u baru se snaží sbalit dvě krásné, nicméně přehnaně afektované holky. Odmítám se zapojit, cítím, že se ve mně něco pohnulo. Hlavou se mi honí spousta myšlenek, které nakonec vykrystalizují v pevné rozhodnutí: tenhle život neposrat.
