Co? Článek v MF Dnes s nadpisem "Nesnáším důchodce. Ve škole se o nich mlčí." Lidi, co se divíte? je přece jasné, co tuhle nenávist zavinilo...
Určitě to není škola. Pravda, mohlo by se v ní víc mluvit o stáří jako o nevyhnutelné etapě života, ale málo by se v tom změnilo. Škola totiž učí a rodina vychovává. Ve škole mi můžou stokrát říkat, abych neplivala na zem, ale když na ni otec plive, tak na ni budu plivat taky.
Dnes už skoro neexistuje společné soužití se seniory. Takové, které i přes problémy upevňovalo vztahy v rodině. Rodiče a jejich děti žijí většinou daleko od sebe.
Pak ale záleží na tom, jak často se navštěvují, jak rodiče o prarodičích před svými dětmi mluví, jak jim pomáhají. Patří sem slova o láskyplné oběti. Aby jednou neslyšeli věty: „Hele mami, tys taky na babičku kašlala, tak neotravuj!“
Strašně by mě zajímalo, jaké vztahy k vlastním prarodičům mají mladí na Facebooku s názvem To Spike. A dám ruku do ohně za to, že ne nejlepší…
Mládí má všechno černobílé, je razantní a nesmlouvavé. Kult síly a vyhlazených tváří mu nahrává. Co se seniory? Jen se na ně podívejte! Sotva se plazí, ničemu nerozumí a jen otravují. A stačilo by tak málo!
Například mít opravdu rád svou babičku. Ale to by musela mít ona babička s vnukem láskyplný vztah už v dětství. Hlavně v dětství. Pak by se vnuk díval na její stárnutí s porozuměním a citem. A zřejmě i na jiné babičky…
Je to začarovaný kruh. Jak z něj? Getto u Kauflandu?
Co třeba takové akce jako Každý má svou babičku? Myslím tím starého člověka, o kterého pomáhá se starat…
Fantasmagorie, vím. Bohužel; city a vztahy, které jsme nezaseli, nemůžeme sklízet.
