V uších mi zní její otázka: "Tak mi řekněte: je to ostuda?" Setkala jsem se s ní ve vlaku a slovo dalo slovo. Jak by ne! Potýkaly jsme se s podobnými problémy. Ne, ona s daleko horšími.
Tehdy byl nedělní podvečer a já se vracela od maminky. Bylo jí osmdesát osm, byla čilá a žila sama. A byla na to pyšná. Každý víkend jí dělala společnost některá z nás, dcer. Přes zimu žila v mé rodině. O kolektivní stáří nestála a my neměly důvod ji přesvědčovat o jeho přednostech: byly jsme na ni tři.
Jinak to měla moje spolucestující. Byla jedinou dcerou skoro devadesátiletých rodičů. Žili na vsi, šedesát kilometrů od ní.
„Kdysi to bylo jednodušší,“ řekla. „Staří se odstěhovali na výměnek a hospodářství předali mladým. Ti se o ně mohli starat – měli je na dohled – až do jejich smrti... Podobně ve městě, když nechali mladým obchod nebo řemeslo... Ale já musím jezdit.“
„To já taky,“ usmála jsem se.
„Mě snad to ježdění ani tak nevadí. Ale to okolo. Rodiče jsou celkem soběstační, ale pomoc potřebují. Úklid, větší nákup, cesta k lékaři. A já tam nemůžu být denně, jezdím jednou dvakrát týdně. V poslední době je pořád něco. Vždycky, když zazvoní telefon, celá se opotím co se děje ... Víte, já těžko zvládám svou vlastní domácnost, prodělala jsem několik operací. Ale dělám, co můžu a rodiče si pochvalují, že takovou dceru každý nemá,“ povzdechla. Dívala se z okna na utíkající krajinu a mlčela.
„No a tak jsem si dovolila jim něco navrhnout,“ řekla po chvíli. „Měla jsem potíže se zády a rozhodla jsem se, že jim obstarám pomoc. Sedla jsem k internetu, hledala a našla. Sociální služby státní i soukromé. Podporují současný trend – nechat staré lidi dožít v jejich prostředí. Byla jsem nadšená. Týdenní úklid, běžný nákup a nenápadný dohled by mi vytrhl trn z paty. Měla bych na rodiče víc času.“
Vzpomněla jsem si, jak mi moje maminka vyčítala: „Měla by sis se mnou povídat a ne uklízet!“ Povídání s dcerami bylo její živou vodou.
„A v čem je problém?“
„Navrhla jsem jim to a oni se urazili. Smrtelně. Cizí pomoc by byla ostudou rodiny. Mají přece dceru a vnoučata, nepotřebují, aby jim někdo cizí coural po domě. A co by tomu řekli lidi?“
„No a vy?“
„Už jsem se o tom nikdy nezmínila. Jezdím, starám se a muž se zlobí. Rád by jim pomoc zaplatil... Rozumějte! Já se ničemu nevyhýbám. Jen už nemůžu,“ rozplakala se. „A taky už nejsem ta nejhodnější dcera. Tak mi řekněte: je to ostuda, nechat si pomoci od jiných? Podle mě je ostuda nepostarat se vůbec. Ale jak jim to vysvětlit?“
