Reichenbach a epizoda moderní vědy

Chtěl bych dnes reagovat na dva podněty čtenářů mého pojednání o Reichenbachových výzku­mech, které jsem publikoval v závěru loňského roku na tomto blogu. Jeden z nich mne vyprovoko­val ke knižnímu vydání mých článků, o tom však později v osobní rubrice. Nejdříve si zde dovolím poznámku na okraj výhrad akademické obce, reagující ve druhé půli 19. století na poznatky Karla Reichenbacha.

Je pochopitelné, že měla řada tehdejších akademiků k Reichenbachovým poznatkům výhrady. Nové objevy byly v těchto pionýr­ských dobách moderní vědy akademiky nejenom zpochybňo­vány, ale často i bez patřičného prostudování rovnou striktně odmí­tány. Docházelo tak mnohdy až k ne­uvěřitelným excesům. Napří­klad profesor klinické medicíny Dr. Jean Baptiste Bouillaud (1796-1881), člen Francouzské akademie věd (jeden z nejvýznamnějších lékařů své doby, průkopník kardiologie a neurofyziologie) prohlásil Edisona za podvod­níka a břichomluvce. Když následně 3. března l878 před­váděl na pa­řížské akademii Edisonův fo­nograf fyzik Theodor A. L. Du Moncel, Bouillaud ho dokonce uchopil za hrdlo s výkřikem: „Ha, bí­dáku, ne­dáme se oklamat bři­chomluv­cem!“ Nutno zde podotknout, že ještě půl roku na to Bouillaud veřejně prohlašoval, že po zralém uvážení shledal zde "jen a jen bři­chomluvectví" a fonograf za "akustic­kou iluzi". Nakonec i jeden z nejznámějších fyzikálních zá­konů, se kterým se dnes seznamují naše děti na základních školách, byl v 19. století původně akademiky zpochybňován a odmítán. Když v roce 1826 zveřejnil Georg Simon Ohm (1787-1854) své poznatky v časopise Journal für Chemie und Physik, reakcí akade­mických kruhů byla jen kri­tika, přičemž dalších padesát let docházelo ke sporům o nejas­nostech a platnosti jím publikova­ných poznatků - například ještě v roce 1876 zřídila British Associ­ation komisi pro ověření platnosti vztahu, který je znám jako Ohmův zákon. Ten byl de facto uznán až poté, co Maxwell zveřejnil zá­pisky Henryho Cavendishe, který došel ke stejným závěrům jako Ohm bez toho, že by svůj objev publikoval, aby pak od roku 1881, na počest G.S. Ohma (téměř 30 let po jeho smrti), nesla sama jednotka elektrického odporu název "ohm".       

Avšak v souvislosti s Reichenbachovými poznatky je třeba připomenout fakt, že se na počátku 20. století na vědecké scéně obje­vilo ještě jedno záření z temných komor. Objev to­hoto záření, které vešlo do historie pod označením "paprsky N" (N-rays), na počátku roku 1903 ohlásil francouzský profesor René Pro­sper Blondlot (1849-1930) z univerzity v Nancy, dopisující člen Francouzské akademie věd a nositel ceny Gastona R. Plantého, jenž byl už pro jeho dok­tor­skou dizertaci, po­jednávající o rychlosti ší­ření elektrických vln, považován za vědce vpravdě erudovaného. V zá­kladní verzi jeho experimentů měl emitovat pro nás pouhým okem neviditel­né paprsky rozžhavený drát, uzavřený v trubce, přičemž vznikající paprsky N měly ze­silovat elek­trické jiskry v de­tektoru. V květnu 1903 pak Blondlot oznámil, že uvažované paprsky lze získat též tzv. Auerovou žárovou punčoškou, kterou v r. 1885 pro plynové lampy vy­nalezl Dr. Karel Auer von Wel­sbach, aby ji pak zdokonalil ještě dalším patentem. Profesor Blond­lot uza­vřel Auerovu síťku do že­lezné skřínky s okénkem z hliníkové folie, jíž měly pa­prsky procházet, přičemž místo pů­vodní elektrické jiskry jako detektor paprsků použil stínítko z tvr­dého kartonu, opatřené body (vytvo­řenými kolo­diem s příměsí sulfidu vápenatého, obsahujícím silně iontové vazby), dle jeho zpráv vlivem zkou­maných pa­prsků světélkujícími. V roce 1904 již Blondlot v jeho temné komoře pracoval se spektroskopem, vybave­ným hliníko­vým hrano­lem, kterým rozkládal pa­prsky N a pokoušel se zkoumat jejich spekt­rum. Tehdy jej na výzvu evrop­ských vědců navštívil na jeho pracovišti renomovaný americký fyzik Ro­bert W. Wood, který měl při experimentech, probíha­jících v naprosté tmě, nepozorovaně vy­jmout z apara­tury prof. Blondlota hliníkový hranol a dokázat tak, že Blondlotem a jeho asistentem pozoro­vané projevy paprsků N představují pouhé subjek­tivní vjemy badatelů, čímž byla tato epi­zoda mo­derní vědy uzavřena.

Jednoduché uspořádání přístroje však vedlo k lavině ověřovacích pokusů, takže se v letech 1903 až 1906 v odborné literatuře vyrojilo zhruba na 300 samostatných statí nejrůznějších vědců, po­jed­návajících o paprscích N. Ty už neměla vyzařovat jenom Auerova síťka, ale obecně všechny látky, s výjimkou např. syrového, čerstvého dřeva a některých kovů, přičemž vyzařo­vat měly i tkáně ži­vých or­ganizmů. Sám fakt, že rozžhavená Aureova síťka je zdrojem infračerve­ného záření, jistě neunikne pozornosti čtenáře, zajímajícího se o Rei­chen­bachovy poznatky (na tuto skutečnost tehdy upozorňoval budoucí nositel Nobelovy ceny, fyzikální chemik J. B. Perrin, zabývající se vý­zkumem diskrétní struktury látek). A jestliže pak podle tehdejších vě­deckých úvah, navazujících na Blon­dlotovy experimenty, vyzařují látky v závislosti na jejich che­mických a fyzikálních vlast­nostech, naskýtá se zde otázka, nakolik mů­žeme u výše vzpomínaných vědeckých článků z počátku 20. století hovořit o makroskopic­kých projevech mole­kulárního po­hybu. Neboť Rei­chen­bachovy poznatky nás při­vedly k prostému konstatování, že anorganické i or­ganické molekuly za pokojové teploty v hlu­boké tmě (na terahert­zových frekven­cích) skutečně vy­zařují.

http://www.levneknihy.cz/DetailZbozi.aspx?z=103452