- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Je pochopitelné, že měla řada tehdejších akademiků k Reichenbachovým poznatkům výhrady. Nové objevy byly v těchto pionýrských dobách moderní vědy akademiky nejenom zpochybňovány, ale často i bez patřičného prostudování rovnou striktně odmítány. Docházelo tak mnohdy až k neuvěřitelným excesům. Například profesor klinické medicíny Dr. Jean Baptiste Bouillaud (1796-1881), člen Francouzské akademie věd (jeden z nejvýznamnějších lékařů své doby, průkopník kardiologie a neurofyziologie) prohlásil Edisona za podvodníka a břichomluvce. Když následně 3. března l878 předváděl na pařížské akademii Edisonův fonograf fyzik Theodor A. L. Du Moncel, Bouillaud ho dokonce uchopil za hrdlo s výkřikem: „Ha, bídáku, nedáme se oklamat břichomluvcem!“ Nutno zde podotknout, že ještě půl roku na to Bouillaud veřejně prohlašoval, že po zralém uvážení shledal zde "jen a jen břichomluvectví" a fonograf za "akustickou iluzi". Nakonec i jeden z nejznámějších fyzikálních zákonů, se kterým se dnes seznamují naše děti na základních školách, byl v 19. století původně akademiky zpochybňován a odmítán. Když v roce 1826 zveřejnil Georg Simon Ohm (1787-1854) své poznatky v časopise Journal für Chemie und Physik, reakcí akademických kruhů byla jen kritika, přičemž dalších padesát let docházelo ke sporům o nejasnostech a platnosti jím publikovaných poznatků - například ještě v roce 1876 zřídila British Association komisi pro ověření platnosti vztahu, který je znám jako Ohmův zákon. Ten byl de facto uznán až poté, co Maxwell zveřejnil zápisky Henryho Cavendishe, který došel ke stejným závěrům jako Ohm bez toho, že by svůj objev publikoval, aby pak od roku 1881, na počest G.S. Ohma (téměř 30 let po jeho smrti), nesla sama jednotka elektrického odporu název "ohm".
Avšak v souvislosti s Reichenbachovými poznatky je třeba připomenout fakt, že se na počátku 20. století na vědecké scéně objevilo ještě jedno záření z temných komor. Objev tohoto záření, které vešlo do historie pod označením "paprsky N" (N-rays), na počátku roku 1903 ohlásil francouzský profesor René Prosper Blondlot (1849-1930) z univerzity v Nancy, dopisující člen Francouzské akademie věd a nositel ceny Gastona R. Plantého, jenž byl už pro jeho doktorskou dizertaci, pojednávající o rychlosti šíření elektrických vln, považován za vědce vpravdě erudovaného. V základní verzi jeho experimentů měl emitovat pro nás pouhým okem neviditelné paprsky rozžhavený drát, uzavřený v trubce, přičemž vznikající paprsky N měly zesilovat elektrické jiskry v detektoru. V květnu 1903 pak Blondlot oznámil, že uvažované paprsky lze získat též tzv. Auerovou žárovou punčoškou, kterou v r. 1885 pro plynové lampy vynalezl Dr. Karel Auer von Welsbach, aby ji pak zdokonalil ještě dalším patentem. Profesor Blondlot uzavřel Auerovu síťku do železné skřínky s okénkem z hliníkové folie, jíž měly paprsky procházet, přičemž místo původní elektrické jiskry jako detektor paprsků použil stínítko z tvrdého kartonu, opatřené body (vytvořenými kolodiem s příměsí sulfidu vápenatého, obsahujícím silně iontové vazby), dle jeho zpráv vlivem zkoumaných paprsků světélkujícími. V roce 1904 již Blondlot v jeho temné komoře pracoval se spektroskopem, vybaveným hliníkovým hranolem, kterým rozkládal paprsky N a pokoušel se zkoumat jejich spektrum. Tehdy jej na výzvu evropských vědců navštívil na jeho pracovišti renomovaný americký fyzik Robert W. Wood, který měl při experimentech, probíhajících v naprosté tmě, nepozorovaně vyjmout z aparatury prof. Blondlota hliníkový hranol a dokázat tak, že Blondlotem a jeho asistentem pozorované projevy paprsků N představují pouhé subjektivní vjemy badatelů, čímž byla tato epizoda moderní vědy uzavřena.
Jednoduché uspořádání přístroje však vedlo k lavině ověřovacích pokusů, takže se v letech 1903 až 1906 v odborné literatuře vyrojilo zhruba na 300 samostatných statí nejrůznějších vědců, pojednávajících o paprscích N. Ty už neměla vyzařovat jenom Auerova síťka, ale obecně všechny látky, s výjimkou např. syrového, čerstvého dřeva a některých kovů, přičemž vyzařovat měly i tkáně živých organizmů. Sám fakt, že rozžhavená Aureova síťka je zdrojem infračerveného záření, jistě neunikne pozornosti čtenáře, zajímajícího se o Reichenbachovy poznatky (na tuto skutečnost tehdy upozorňoval budoucí nositel Nobelovy ceny, fyzikální chemik J. B. Perrin, zabývající se výzkumem diskrétní struktury látek). A jestliže pak podle tehdejších vědeckých úvah, navazujících na Blondlotovy experimenty, vyzařují látky v závislosti na jejich chemických a fyzikálních vlastnostech, naskýtá se zde otázka, nakolik můžeme u výše vzpomínaných vědeckých článků z počátku 20. století hovořit o makroskopických projevech molekulárního pohybu. Neboť Reichenbachovy poznatky nás přivedly k prostému konstatování, že anorganické i organické molekuly za pokojové teploty v hluboké tmě (na terahertzových frekvencích) skutečně vyzařují.
Další články autora |
K Homolce, Praha 5 - Slivenec
3 250 000 Kč