Má snad levitace stolu něco společného s lifterem ?

Mezi méně známá historická fakta patří skutečnost, že v 19. století a na počátku 20. století v rámci tehdej­ších vědeckých experimentů byla pozorována spontánní levitace stolu a jiných těžších ob­jektů, pro kterou se nenašlo žádné vysvětlení, tedy z našeho současného pohledu žádná vě­decky přesná, exaktní interpretace. I dnes se však můžeme sporadicky setkat s paralelou tako­véto le­vi­tace při pozorovaných projevech fenoménu zvaného polter­geist, které bulvární plátky pre­zen­tují jako „strašení v domech“, kdy dochází k levitaci (vzná­šení se) všelijakých ob­jektů o nejrůznější hmotnosti, od krabičky zápalek až po těžké stoly.   

Popravdě řečeno, levitující stůl do jisté míry překvapivě připomíná lifter, jehož pohonná síla je de facto rozložena po celém jeho povrchu. Dnešní lifter se samozřejmě neobejde bez elek­trod, nej­častěji hliníkové fólie a měděných drátů, přičemž bývá konstruován z balzového dřeva. Elek­trody, oddělené izolujícím prostředním, jsou zde spojeny s kladnými a zápornými svor­kami stejno­směr­ného proudu o značně vysokém napětí, jedná se zde však o proud s malou inten­zitou. Část odbor­níků se kloní k názoru, že hlavním zdrojem tahu lifteru je koronový výboj. Při levitaci lif­teru podle nich dochází k ioni­zaci volných molekul vzduchu a k předávání elektrického náboje mezi těmito molekulami a zaříze­ním. Molekuly se odevzdáním záporného náboje vrchní kladné elek­trodě stá­vají kladnými a jsou tak přitahovány ke spodní záporné elektrodě - svým pohybem smě­rem dolů by tak měly způ­sobo­vat vztlak lifteru. Přičemž samotný efekt levitace je nezávislý na tom, jaký mají elek­trody ná­boj, pro­tože vztlak působí vždy ve směru menší elektrody. Jiná skupina od­borníků objasňuje le­vitaci lifteru fyzikálním jevem, známým jako Biefeld-Brownův (BB) efekt, jenž se měl stát novým pojítkem mezi elektřinou a gravitací ve sjednocovacích tendencích moderní fy­ziky. Sám T. T. Brown publi­koval dvě hypotézy, které údajně mohly vysvětlit jeho objev: podle první hypotézy ko­lem nabité částice pohybující se v silném elektrickém poli vzniká nové gravitační pole. Podle druhé hypotézy je „dodatečná hmota“ v poměru k elektrickému poli vyrušena ”zápor­nou hmotou” genero­vanou no­vým gravitačním polem. Co však Biefeld s Brownem opravdu objevili, nedokáže dost dobře objas­nit ani současná kvantová mechanika a jediné, co z jejich objevu vze­šlo, je sbírka hy­potéz či teorií a soubory dat z dosud provedených experimentů. Jinak řečeno, exaktní a vyčer­pá­vající vysvětlení Biefeld-Brownova efektu není vědecké obci zřejmě dosud známo.

Experimentům s objevenou levitační sílou a jejímu popsání zasvětil Thomas Townsend Brown (1905-1985)  větší část svého života. Po získání diplomu pracoval Brown v laboratořích univerzity v Ohiu pod vedením Paula Alfreda Biefelda, na jehož počest pojmenoval výsledky svých experi­mentů (odtud tedy Biefeld-Brownův efekt). A protože Biefeld svého kolegu přesvědčoval o tom, že jev má co do či­nění s gravitací, což byl zřejmě chybný předpoklad, hovořil Brown o svém prvním přístroji jako o gravi­tátoru. V dalších letech však přece jen došel k závěru, že se tu jedná o elektro­kinetické zařízení. Poz­ději byly obdoby Brownova gravitátoru přejmenovány na Ionocraft, defino­vaný jako elektrohydrodyna­mické (EHD) zařízení, využívající elektrický jev, známý jako BB efekt. Tento efekt a pů­vodní, poněkud pozapomenutý Brownův gravitátor tvořily fundament i dalšího za­řízení, které se do­káže po připojení na zdroj elektrického napětí samo vznášet. Tomuto zařízení 18.11.2001 dává in­ženýr informatiky Jean-Louis Naudin název „lifter“, pod kterým se dodnes obje­vuje v nejrůznějších modifikacích na internetu. Kolem lifterů vznikla celá řada mýtů, podle jednoho z nich měl být dokonce princip lifteru uplatněn v budoucnu jako pohon nových kosmických lodí. Experimenty ve vakuové komoře finacované NASA však ukázaly, že se ve vakuu lifter nepohybuje. 

A nyní něco málo k historii objevu levitační síly. Když v roce 1921 experimentoval T.T. Brown s rentgenovou trubicí, která obsahuje dvě asymetrické elektrody, objevil dosud nepopsanou vznika­jící sílu, která neměla souvislost s rentgenovými paprsky. Otázkou ovšem zůstává, zda opravdu T.T. Brown podivnou sílu objevil jako první, když před ním v Anglii již věhlasný fyzik a chemik Wi­liam Crookes (1832-1919) experimentoval se svým vynálezem, nazvaným později na jeho počest Crookesovou trubicí. Jedná se o skleněnou (tvarovanou) trubici opatřenou elektrodami, která je naplněna zředěným plynem. Po připojení vysokého stejnosměrného napětí dochází v trubici k vý­boji mezi elektrodami, jenž je doprovázen zářením. A právě toto záření, pozorované při použití Crookesovy trubice, roku 1901 označuje Wilhelm Conrad Röntgen (1845-1923) za X paprsky, kte­rým dnes říkáme „rentgenové záření“. Tato historická fakta bychom mohli ponechat bez povšimnutí jen v případě, že by neměl W. Crookes, autor po něm pojmenované trubice, nikdy nic společného s bádáním na poli levitace. Jenže Wiliam Crookes publikoval v odborném tisku (Quarterly Journal of Science) v 70. létech 19. století několik článků, pojednávájích o experimentech, při nichž ve­rifi­koval nejen spontánní levitaci stolu, ale i jiných objektů.

Pokud jde pak o spontánní levitaci samu, byly badateli, tomuto úkazu přítomnými, leckdy před vlastním vznesem či jeho levitací pod stolem a v prostoru kolem stolu v 19. století a na počátku století minulého pozoro­vány záblesky, jiskry poletující vzduchem, dlouhé výboje, světélkující opar či obláčky, dokonce i nejrůz­nější plazmoidy ve formě drobných kuliček až koulí o velikosti pome­ranče. Tyto průvodní jevy také zjevně souvisely s popisovaným charakteristickým pachem či vůní ozónu (alotropní modifikace kyslíku), v 19. století již nejrůz­nějšími badateli spojovaným s naměře­nou ionizací vzduchu. V této souvislosti je třeba též vzpo­menout názor, který publikoval francouz­ský badatel Sudre, o světel­ných jevech doprovázejí­cích (mimo jiné úkazy) i levitaci stolu hovořící jako o "světélkování vzduš­ných molekul". 

Z takovýchto dochovaných informací lze usuzovat na hypotetickou možnost výskytu studeného plazmatu při spontánních projevech levitace. S podobnou hypotézou jako s jednou z možných cest k objasnění podivných jevů, pozorovaných od léta roku 1967 do února 1968 v mnohokrát již vzpomínaném němec­kém Rosenheimu (kanceláři práv­níka JUDr. S. Adama), poprvé přišli vědci, vyšetřující tento pří­pad. Jmenovitě pak Dr. Friedbert Karger (působící jako konzultant v oblasti fy­ziky plazmatu), jeden ze dvou fyziků z Institutu Maxe Plancka, kteří se zde zapojili do vyšetřo­vání, aby nakonec prohlásili, že rosenheimský případ, i přesto, že se podivné jevy nepodařilo ob­jasnit, je „opravdovou výzvou fyzi­kům". A na tomto místě je třeba zdůraznit nevyvratitelný fakt, že plazma, jakožto čtvrté skupenství hmoty, coby "radiant mattter" tedy "zářící hmota“, ve skutečnosti byla v roce 1879 prvně obje­vena právě výše vzpomínaným fyzikem Williamem Crookesem, přičemž její podstatu objasnil pak roku 1897 J. J. Thom­son experimentující s Crookesovou trubicí, aby nako­nec Irving Langmuir zavedl v roce 1928 do fy­ziky samotný terminus technikus "plazma" pro nej­častěji se vyskytující hmotné skupenství v celém nám známém vesmíru. 

Když se řekne „plazma“, spojí si tento pojem většina čtenářů s Tokamakem coby zařízením, vytvá­řejícím silné magnetické pole, používané (obrazně řečeno) jako magnetická nádoba pro uchová­vání vysokoteplot­ního plazmatu. Mnohdy má čtenář i nejasnou představu o existenci pulzního a la­serového plazmatu, které mají malou ži­votnost, a to pouhé zlomky sekund. Naproti tomu studené (chladné, nízkoteplotní) plazma má život­nost v řádech hodin, dnů, někdy i týdnů. O takovémto plazmatu pak hovoříme v souvislosti s pozorovanou spontánní levitací. Neboť navenek se studená plazma jeví jako nenabitá kapalina či plyn. Atomy studeného plazmatu jsou alespoň čás­tečně ioni­zované, přičemž stupeň ionizace nemusí být příliš velký, pokud je plazmový útvar dosti rozsáhlý. Důleži­té je, že se ve studeném plazmatu nacházejí volné no­siče náboje. Právě volné nosiče ná­boje plazma zcela odlišují od plynů (plazmový útvar je elektricky vodivý). Druhou jeho vlastností je kva­zineutralita (v makroskopických objemech bývá vždy v prů­měru stejné množství kladných a zá­por­ných částic). Do plazmatu tak nezahrnujeme různé svazky na­bitých částic, které ne­splňují kva­zineutralitu. Poslední, velmi důležitou součástí definice studeného plazmatu, je jeho ko­lektivní cho­vání. Tím se rozumí, že studené plazma je schopné jako celek svými projevy gene­rovat elektrická a magnetická pole a na takováto pole reagovat. Fyzika plazmatu dnes také hovoří o pro­středí se zápornou permitivitou, kdy vektory elektrické indukce a intenzity elektrického pole míří opačným směrem.                          

Ruské i americké vojenské letectvo, částečně inspirované i ověřováním funkce lifterů, se od 90. let mi­nulého století zajímá o fyzikální jevy související se studeným (nízkoteplotním) plazmatem, re­spek­tive o pohlcování elektromagnetických vln na tělesech plazmatem obklopených, čehož lze vy­užít ve formě elektromagnetickému štítu pro maskování letadel. Roku 1997 tak začalo Letectvo Spojených států amerických (USAF) financovat vý­zkumný program Air Plasma Ramparts, jehož cí­lem je nalezení fyzikálních mechanizmů, které by dovolo­valy vytvářet a udržovat ve volném pro­storu za běžných teplot značný objem studeného plazmatu (ionizovaného vzduchu s vyšší husto­tou elektronů). Pochopitelně pak praktickou pod­mínkou k vytvoření takovéhoto oblaku plazmatu je potřeba co nejmen­šího množství energie.                                                        

Pokud si však některý elektrotechnik troufne jevy označované za spontánní levitaci spojovat s pro nás neviditel­ným či málo postřehnutelným studeným plazmatem (podobně jako v 60. létech minu­lého století německý fyzik Dr. Friedbert Karger), nemůže ještě vydávat tuto pracovní hypo­tézu za exaktní inter­pretaci uvádě­ných jevů. Zda mohou být shluky plazmatu obklo­peny le­vitující či sa­movolně se pohybující objekty, to musí posoudit erudovaní badatelé z oboru fy­ziky studeného plazmatu a plazmochemie, případně mag­netohydro­dynamiky plazmatu. Přičemž procesu objasňo­vání výše uvedené levitace těžších objektů mohou napomáhat i do­sud opomíjená histo­rická fakta a na ně navazující poznatky z dávných experimentů.  

        Thomas Townsend Brown (1905-1985) na snímku z roku 1921, vedle jeho patentová přihláška.

Takaaki Musha -Theoretical explanation of the Biefeld-Brown Effect:

http://suzuki-t.hp.infoseek.co.jp/pdf/bbe.pdf

Gary V. Stephenson - The Biefeld-Brown Effect and The Global Electric Circuit:

http://www.americanantigravity.com/documents/Stephenson_STAIF05_Biefeld-Brown.pdf