Mezi méně známá historická fakta patří skutečnost, že v 19. století a na počátku 20. století v rámci tehdejších vědeckých experimentů byla pozorována spontánní levitace stolu a jiných těžších objektů, pro kterou se nenašlo žádné vysvětlení, tedy z našeho současného pohledu žádná vědecky přesná, exaktní interpretace. I dnes se však můžeme sporadicky setkat s paralelou takovéto levitace při pozorovaných projevech fenoménu zvaného poltergeist, které bulvární plátky prezentují jako „strašení v domech“, kdy dochází k levitaci (vznášení se) všelijakých objektů o nejrůznější hmotnosti, od krabičky zápalek až po těžké stoly.
Popravdě řečeno, levitující stůl do jisté míry překvapivě připomíná lifter, jehož pohonná síla je de facto rozložena po celém jeho povrchu. Dnešní lifter se samozřejmě neobejde bez elektrod, nejčastěji hliníkové fólie a měděných drátů, přičemž bývá konstruován z balzového dřeva. Elektrody, oddělené izolujícím prostředním, jsou zde spojeny s kladnými a zápornými svorkami stejnosměrného proudu o značně vysokém napětí, jedná se zde však o proud s malou intenzitou. Část odborníků se kloní k názoru, že hlavním zdrojem tahu lifteru je koronový výboj. Při levitaci lifteru podle nich dochází k ionizaci volných molekul vzduchu a k předávání elektrického náboje mezi těmito molekulami a zařízením. Molekuly se odevzdáním záporného náboje vrchní kladné elektrodě stávají kladnými a jsou tak přitahovány ke spodní záporné elektrodě - svým pohybem směrem dolů by tak měly způsobovat vztlak lifteru. Přičemž samotný efekt levitace je nezávislý na tom, jaký mají elektrody náboj, protože vztlak působí vždy ve směru menší elektrody. Jiná skupina odborníků objasňuje levitaci lifteru fyzikálním jevem, známým jako Biefeld-Brownův (BB) efekt, jenž se měl stát novým pojítkem mezi elektřinou a gravitací ve sjednocovacích tendencích moderní fyziky. Sám T. T. Brown publikoval dvě hypotézy, které údajně mohly vysvětlit jeho objev: podle první hypotézy kolem nabité částice pohybující se v silném elektrickém poli vzniká nové gravitační pole. Podle druhé hypotézy je „dodatečná hmota“ v poměru k elektrickému poli vyrušena ”zápornou hmotou” generovanou novým gravitačním polem. Co však Biefeld s Brownem opravdu objevili, nedokáže dost dobře objasnit ani současná kvantová mechanika a jediné, co z jejich objevu vzešlo, je sbírka hypotéz či teorií a soubory dat z dosud provedených experimentů. Jinak řečeno, exaktní a vyčerpávající vysvětlení Biefeld-Brownova efektu není vědecké obci zřejmě dosud známo.
Experimentům s objevenou levitační sílou a jejímu popsání zasvětil Thomas Townsend Brown (1905-1985) větší část svého života. Po získání diplomu pracoval Brown v laboratořích univerzity v Ohiu pod vedením Paula Alfreda Biefelda, na jehož počest pojmenoval výsledky svých experimentů (odtud tedy Biefeld-Brownův efekt). A protože Biefeld svého kolegu přesvědčoval o tom, že jev má co do činění s gravitací, což byl zřejmě chybný předpoklad, hovořil Brown o svém prvním přístroji jako o gravitátoru. V dalších letech však přece jen došel k závěru, že se tu jedná o elektrokinetické zařízení. Později byly obdoby Brownova gravitátoru přejmenovány na Ionocraft, definovaný jako elektrohydrodynamické (EHD) zařízení, využívající elektrický jev, známý jako BB efekt. Tento efekt a původní, poněkud pozapomenutý Brownův gravitátor tvořily fundament i dalšího zařízení, které se dokáže po připojení na zdroj elektrického napětí samo vznášet. Tomuto zařízení 18.11.2001 dává inženýr informatiky Jean-Louis Naudin název „lifter“, pod kterým se dodnes objevuje v nejrůznějších modifikacích na internetu. Kolem lifterů vznikla celá řada mýtů, podle jednoho z nich měl být dokonce princip lifteru uplatněn v budoucnu jako pohon nových kosmických lodí. Experimenty ve vakuové komoře finacované NASA však ukázaly, že se ve vakuu lifter nepohybuje.
A nyní něco málo k historii objevu levitační síly. Když v roce 1921 experimentoval T.T. Brown s rentgenovou trubicí, která obsahuje dvě asymetrické elektrody, objevil dosud nepopsanou vznikající sílu, která neměla souvislost s rentgenovými paprsky. Otázkou ovšem zůstává, zda opravdu T.T. Brown podivnou sílu objevil jako první, když před ním v Anglii již věhlasný fyzik a chemik Wiliam Crookes (1832-1919) experimentoval se svým vynálezem, nazvaným později na jeho počest Crookesovou trubicí. Jedná se o skleněnou (tvarovanou) trubici opatřenou elektrodami, která je naplněna zředěným plynem. Po připojení vysokého stejnosměrného napětí dochází v trubici k výboji mezi elektrodami, jenž je doprovázen zářením. A právě toto záření, pozorované při použití Crookesovy trubice, roku 1901 označuje Wilhelm Conrad Röntgen (1845-1923) za X paprsky, kterým dnes říkáme „rentgenové záření“. Tato historická fakta bychom mohli ponechat bez povšimnutí jen v případě, že by neměl W. Crookes, autor po něm pojmenované trubice, nikdy nic společného s bádáním na poli levitace. Jenže Wiliam Crookes publikoval v odborném tisku (Quarterly Journal of Science) v 70. létech 19. století několik článků, pojednávájích o experimentech, při nichž verifikoval nejen spontánní levitaci stolu, ale i jiných objektů.
Pokud jde pak o spontánní levitaci samu, byly badateli, tomuto úkazu přítomnými, leckdy před vlastním vznesem či jeho levitací pod stolem a v prostoru kolem stolu v 19. století a na počátku století minulého pozorovány záblesky, jiskry poletující vzduchem, dlouhé výboje, světélkující opar či obláčky, dokonce i nejrůznější plazmoidy ve formě drobných kuliček až koulí o velikosti pomeranče. Tyto průvodní jevy také zjevně souvisely s popisovaným charakteristickým pachem či vůní ozónu (alotropní modifikace kyslíku), v 19. století již nejrůznějšími badateli spojovaným s naměřenou ionizací vzduchu. V této souvislosti je třeba též vzpomenout názor, který publikoval francouzský badatel Sudre, o světelných jevech doprovázejících (mimo jiné úkazy) i levitaci stolu hovořící jako o "světélkování vzdušných molekul".
Z takovýchto dochovaných informací lze usuzovat na hypotetickou možnost výskytu studeného plazmatu při spontánních projevech levitace. S podobnou hypotézou jako s jednou z možných cest k objasnění podivných jevů, pozorovaných od léta roku 1967 do února 1968 v mnohokrát již vzpomínaném německém Rosenheimu (kanceláři právníka JUDr. S. Adama), poprvé přišli vědci, vyšetřující tento případ. Jmenovitě pak Dr. Friedbert Karger (působící jako konzultant v oblasti fyziky plazmatu), jeden ze dvou fyziků z Institutu Maxe Plancka, kteří se zde zapojili do vyšetřování, aby nakonec prohlásili, že rosenheimský případ, i přesto, že se podivné jevy nepodařilo objasnit, je „opravdovou výzvou fyzikům". A na tomto místě je třeba zdůraznit nevyvratitelný fakt, že plazma, jakožto čtvrté skupenství hmoty, coby "radiant mattter" tedy "zářící hmota“, ve skutečnosti byla v roce 1879 prvně objevena právě výše vzpomínaným fyzikem Williamem Crookesem, přičemž její podstatu objasnil pak roku 1897 J. J. Thomson experimentující s Crookesovou trubicí, aby nakonec Irving Langmuir zavedl v roce 1928 do fyziky samotný terminus technikus "plazma" pro nejčastěji se vyskytující hmotné skupenství v celém nám známém vesmíru.
Když se řekne „plazma“, spojí si tento pojem většina čtenářů s Tokamakem coby zařízením, vytvářejícím silné magnetické pole, používané (obrazně řečeno) jako magnetická nádoba pro uchovávání vysokoteplotního plazmatu. Mnohdy má čtenář i nejasnou představu o existenci pulzního a laserového plazmatu, které mají malou životnost, a to pouhé zlomky sekund. Naproti tomu studené (chladné, nízkoteplotní) plazma má životnost v řádech hodin, dnů, někdy i týdnů. O takovémto plazmatu pak hovoříme v souvislosti s pozorovanou spontánní levitací. Neboť navenek se studená plazma jeví jako nenabitá kapalina či plyn. Atomy studeného plazmatu jsou alespoň částečně ionizované, přičemž stupeň ionizace nemusí být příliš velký, pokud je plazmový útvar dosti rozsáhlý. Důležité je, že se ve studeném plazmatu nacházejí volné nosiče náboje. Právě volné nosiče náboje plazma zcela odlišují od plynů (plazmový útvar je elektricky vodivý). Druhou jeho vlastností je kvazineutralita (v makroskopických objemech bývá vždy v průměru stejné množství kladných a záporných částic). Do plazmatu tak nezahrnujeme různé svazky nabitých částic, které nesplňují kvazineutralitu. Poslední, velmi důležitou součástí definice studeného plazmatu, je jeho kolektivní chování. Tím se rozumí, že studené plazma je schopné jako celek svými projevy generovat elektrická a magnetická pole a na takováto pole reagovat. Fyzika plazmatu dnes také hovoří o prostředí se zápornou permitivitou, kdy vektory elektrické indukce a intenzity elektrického pole míří opačným směrem.
Ruské i americké vojenské letectvo, částečně inspirované i ověřováním funkce lifterů, se od 90. let minulého století zajímá o fyzikální jevy související se studeným (nízkoteplotním) plazmatem, respektive o pohlcování elektromagnetických vln na tělesech plazmatem obklopených, čehož lze využít ve formě elektromagnetickému štítu pro maskování letadel. Roku 1997 tak začalo Letectvo Spojených států amerických (USAF) financovat výzkumný program Air Plasma Ramparts, jehož cílem je nalezení fyzikálních mechanizmů, které by dovolovaly vytvářet a udržovat ve volném prostoru za běžných teplot značný objem studeného plazmatu (ionizovaného vzduchu s vyšší hustotou elektronů). Pochopitelně pak praktickou podmínkou k vytvoření takovéhoto oblaku plazmatu je potřeba co nejmenšího množství energie.
Pokud si však některý elektrotechnik troufne jevy označované za spontánní levitaci spojovat s pro nás neviditelným či málo postřehnutelným studeným plazmatem (podobně jako v 60. létech minulého století německý fyzik Dr. Friedbert Karger), nemůže ještě vydávat tuto pracovní hypotézu za exaktní interpretaci uváděných jevů. Zda mohou být shluky plazmatu obklopeny levitující či samovolně se pohybující objekty, to musí posoudit erudovaní badatelé z oboru fyziky studeného plazmatu a plazmochemie, případně magnetohydrodynamiky plazmatu. Přičemž procesu objasňování výše uvedené levitace těžších objektů mohou napomáhat i dosud opomíjená historická fakta a na ně navazující poznatky z dávných experimentů.
Thomas Townsend Brown (1905-1985) na snímku z roku 1921, vedle jeho patentová přihláška.
Takaaki Musha -Theoretical explanation of the Biefeld-Brown Effect:
http://suzuki-t.hp.infoseek.co.jp/pdf/bbe.pdf
Gary V. Stephenson - The Biefeld-Brown Effect and The Global Electric Circuit:
http://www.americanantigravity.com/documents/Stephenson_STAIF05_Biefeld-Brown.pdf
