Před padesáti lety na 1. máje odpoledne i večer prožila Praha pocit radosti a svobody, konal se studentský Majáles. Prvně od roku 1956 a po druhé od roku 1948. Průvodu plného alegorií a hesel vedoucího ze Staroměstského náměstí na dnešní Výstaviště (tehdy PKOJF) se zúčastnilo vedle vysokoškoláků i na sto padesát tisíc Pražanů.
Je o tom báječný dokumentární film tehdejších studentů FAMU Majáles 1965, který si ostatně můžete pustit na YouTube. Ovšem pod názvem Majáles s Allenem Ginsbergem a rozdělený na dvě části (https://youtu.be/vrB1Wb91LBM , https://youtu.be/S5pX_gD5r2E). Ta první končí mým voláním: Král je mrtev, ať žije král! A vyhledáte-li část druhou, začíná právě tam – studentská policie odnáší trůn s básníkem Allenem Ginsbergem, neboť ho svrhla vojenská junta, a korunuje českého krále Frantu Sedláčka, studenta stavařiny. V Praze nyní probíhá Allen Ginsberg Memorial Freedom Festival a také z některých článků to vypadá, jako by Majáles 65 byl skoro jen o tomto skvělém beatnickém básníkovi. Ale zhlédnnete-li film režiséra Dandy a kameramana Hrubeše, zjistíte že tak to nebylo. Majáles byl pojat v historicky tradičním duchu jako slavnost, kde můžete kritizovat a dělat si legraci ze sebe, z kantorů i ze společnosti, v níž žijete.
Jedním z programových bodů byla i odpolední volba krále. Fakulty navrhly své kandidáty a mezi nimi byl i Ginsberg, kterého technikům doporučil spisovatel Josef Škvorecký, když sám kandidaturu odmítl. Hlukoměr, podle historika Blažka obsluhovaný manuálně dvěma studenty, naměřil Američanovi o desetinu víc než velmi oblíbenému bavičovi Sedláčkovi, a tak se zřejmě na základě jejich úsudku nečekaně naplnil velmi vtipný transparent: Ginsberg králem majáles - výraz proletářského internacionalismu.
S postupujícím časem a programem se však ukazovalo, že do tohoto typu zábavy básník, který obohatil hnutí hippies symbolem květin, vůbec nezapadá. Jeho neustálé brumlání ala buddhistická mantra „ať žijo majales“ a cinkání na činelky rušilo. Takže jsem se večer dohodl s náčelníkem studentské policie Standou Lagou, postavil se do čela junty, svrhli jsme básníka (odnesli ho s trůnem na okraj podia, kde dál zůstal) a nastolili Frantu Sedláčka. Nešlo tedy o rockera Pavla Sedláčka, jak uvádí ve své studii o majálesech Michal Svatoš. Tento Franta Sedláček také nebyl za svůj projev vyloučen ze studia, jak před časem tvrdila ČT, ale naopak jako bavič vystoupil koncem května na setkání studentů s prezidentem a dalšími tehdejšími představiteli v Lánech. Byl také jedním z kandidátů na krále i o rok později, ale to vyhrál Miroslav Horníček.
Ke studii Michala Svatoše ještě jedna poznámka: od archiváře a historika bylo by třeba více odpovědnosti k faktům: Majáles 1965 neorganizovali studenti FAMU, jak nesmyslně tvrdí. Studenti dokumentární tvorby o něm pouze natáčeli film. V něm vidíme na začátku a na konci poradu – to zasedá vedení Vysokoškolského obvodního výboru ČSM Praha, který tuto studentskou slavnost připravil a odpovídal za ni.
P.S.: Pár dnů po majálesu na slavnostní recepci ke 20. výročí osvobození Sovětskou armádou pořádané 9. května na Pražském hradě na mě upozornila Eva Lišková prezidenta Novotného. „Tak to ti gratuluji, že jsi vedl tu juntu,“ přistoupil ke mně a podal mi ruku, když juntu vyslovil jako Janu, s „J“, „jako v té jižní Americe, že, soudruhu!“ „Ano, soudruhu prezidente,“ odpovídám, „dokážeme si přece vládnout sami.“ Natočil svou hlavu typicky lehce zprava doleva vzhůru a snad i mírně přikývl. Aspoň to tak vypadalo.
