Za zákazem kuřáckých restaurací je snaha řídit naše životy

Na kuřáky se chystá další bomba. Po pravidelném zvyšování spotřební daně skupina poslanců předkládá návrh zákona, který zakáže kouření v „prostorách společného stravování.“ Iniciátorem je bývalý kuřák, který dospěl k závěru, že už kouřit nebude. A když je to dobrý nápad pro něho, je jasné, že pro všechny.

Poslanec Radek Vondráček nás dokonce přesvědčuje, že ohlas na zákaz kouření je pozitivní i u provozovatelů restaurací. Netuším, restauraci neprovozuji, ale i kdyby ano, nevidím v tom důvod k zákazu. Pokud provozovatel restaurace chce nekuřáckou restauraci, ať si ji založí. Co mu v tom brání?

Osobně je mi bylo líto i investic do oddělených prostor. Obecně vzato, člověk aby se bál investovat do čehokoli, protože nikdy neví, zda to nějaký politik nezakáže nebo nezreguluje do úplně jiné podoby.

Nejsilnějším argumentem pana Vondráčka je „záchrana životů.“ Těžko vyvratitelný argument, jen co je pravda. Nikdo nechce říci, že jsou mu lhostejné životy spoluobčanů. Ovšem, osobně si nemyslím, že tohle odnaučí kuřáky kouřit. Spíše je to vyžene z restaurací na chodníky.

Pro mě, jako nekuřáka, nepříjemná věc. Když se rozhoduji, zda půjdu do kuřácké restaurace, svobodně zvažuji pro a proti a rozhoduji se s plným vědomím faktu, že oblečení co mám na sobě budu prát dvakrát a něco pasivně nakouřím. Hloučku na chodníku se ale vyhnu těžko. Nechtěl bych bydlet nad hospodou, to aby člověk nevětral.

Ještě horší situace pro rodiče. I když děti je těžké uhlídat, restaurace je přeci jenom jakž takž uzavřené prostředí. Po schválení podobného zákona ale děti uvidí své vzory pěkně v hloučcích i cestou ze školy. Ale třeba si řeknou, že když kouří skoro každý, půjdou proti proudu a kouřit přestanou.

Paradoxně, stát by mohl zakázat kouření na chodnících. Ty totiž spravují města, jsou skutečně veřejným prostorem a a de facto státním majetkem. Zákaz v restauracích je ale zásahem do soukromého prostoru.

Skutečným motivem tohoto návrhu je samozřejmě snaha formovat společnost, elitářské přesvědčení, že autoři vědí lépe, co je pro nás dobré, než my sami. „Pak jsou tu nekuřáci, kteří do těch hospod chodí a dýchají to za ty kuřáky. Takže jde trochu i o signál, že kouření patří na okraj společnosti.“ Přiznává v odkazovaném článku. Nekuřáka tam patrně někdo drží s pistolí u hlavy. A kuřák? Ten už patří rovnou na okraj společnosti. Co dodat?

Dalším motivem je přesvědčení, že „co je dobré pro mě, je dobré pro všechny.“ Jak pan poslanec opět přiznává: „U mě to nezačalo nějakými velkými myšlenkami, ale tím, že když jsem šel někam do hospody, hned se musí vyprat ponožky. A když si chci dát někde Plzeň a aby to bylo zároveň nekuřácké prostředí, tak je to problém.“ Pokud věří, že podobný problém vnímá více lidí, může si založit síť nekuřáckých restaurací. Ale na co riskovat vlastní peníze, když tu máme zákony, že ano.

Je třeba si uvědomit, že kuřácká a nekuřácká restaurace jsou odlišné služby. Argument typu „nekuřák má menší možnost volby“ je asi stejný, jako tvrdit totéž o vegetariánovi a chtít následně předělat všechny restaurace na vegetariánské.

Když pan Vondráček dodává, že je liberál, jenom tady jaksi převládá „veřejný zájem,“ tak to ve mně začíná vyvolávat chuť začít kouřit.

Žádný politik by neměl mít právo snažit se nám určovat, jak máme žít. Jsou to naše životy a je jenom na nás, jak s nimi naložíme. Jde o naše právo a naší zodpovědnost.