Racionálně o Czexitu

 Jestli mi něco chybí v probíhající diskuzi o případném opuštění Evropské unie, tak je to racionalita. Je slyšet spíše strašení a manipulaci. 

Chybí prostá analýza nákladů a výnosů – jak členství v EU, tak případného vystoupení z ní. Protože platí, že vše má své náklady a výnosy (neboli zápory a klady) a v zájmu racionálního rozhodování je potřeba je porovnávat.

Náklady členství v Evropské unii? Primárně omezení suverenity. Jakmile se nějaké rozhodování přesune na nadnárodní úroveň, znamená to, že o tuto pravomoc přišla národní vláda a voliči přicházejí o reálnou možnost danou otázku ovlivnit. Od toho se odvíjí další náklady. Tedy dotace a regulace narušující efektivitu trhu a poskytující prostor ke korupci. Rozhodování o migraci. Závazek přijetí Eura včetně důsledků ESM.

Výnosy? Až na strukturální fondy a dotace (které sebou nesou své vlastní náklady, viz předchozí bod a lze tedy oprávněně pochybovat o jejich smysluplnosti, o jejich amorálnosti ani nemluvě), případně určitou „prestiž“ spjatou s EU souvisí spíše se smlouvami, jež jsou do jisté míry nezávislé na našem členství v EU. Jde o přístup na jednotný trh a volný pohyb osob. První z velké části závisí na EHP, druhé pak na Schengenském prostoru.

Od toho se odvíjí možné podoby Czexitu. Czexit nemusí znamenat opuštění EHP, můžeme hledat cestu, jak zůstat dále jeho členy. Nabízí se cesta prostřednictvím členství v EFTA. Zůstal by zachován přístup na unijní trh a export by byl méně ohrožen. Členství v EHP sebou ale nese také řadu nákladů, zejména související s povinností implementovat část unijní legislativy.

Zjednodušeně, GDPR či Mifidu II by nás tato cesta nezbavila. Případné opuštění EHP by ovšem znamenalo překonávat překážky v podobě protekcionistické politiky EU a hledat cesty na bilaterární bázi. Je otázkou pro ekonomy, která varianta je výhodnější. Započítat je ovšem třeba nejenom přímé finanční náklady, ale i nepřímé, zejména ty spočívající v plýtvání lidským kapitálem. Osobně mě vždy neskutečně mrzí, když vidím někoho vysoce inteligentního a schopného, jak se živí např. poradenstvím v oblasti regulací či dotací. Jak píše zbytečné předpisy, jejichž smyslem je vyhovět těmto regulacím. Kontroluje jejich dodržování. Deregulací by se tento lidský kapitál uvolnil k něčemu užitečnému. Není náhodou, že Evropa v oblasti inovací pouze klopýtá za USA.

Podobná situace platí i pro Schengenský prostor. Opět, můžeme hledat cestu jak být jeho členy a nebýt zároveň členy EU. K Schengenu mám poněkud ambivalentní vztah. Samu myšlenku považuji za správnou. Ovšem domnívám se, že by mělo jít o jakýsi exkluzivní klub bezpečných a racionálně se chovajících států. Do takového klubu by neměly patřit státy, jež zanedbávají vnější ochranu hranic podobného klubu. Neměl by tam být stát, v němž trvá dva roky výjimečný stav, jenž je následně ukončen přenesením jeho prvků do stavu běžného. Neměl by tam být stát, jehož kancléřka zve do „své země“ nelegální imigranty. Jinými slovy, neměla by v něm být většina západní Evropy.

Racionálněji. Výnosem je zejména volný pohyb osob (jednodušší cestování) a zboží (nižší transakční náklady). Dále nižší náklady na ochranu hranic (finanční i personální), byť ty nemohou být nulové, protože je fér nenechat nést veškeré náklady spjaté s ochranou hranic pohraniční státy.

Náklady pak představuje volný pohyb migrantů (zejména muslimských), zločinců a případně i teroristů. I když ti první k nám v současné době nechtějí, může se to snadno změnit. Stačí, aby se k nim začali západní vlády a obyvatelé chovat méně přátelsky. Což lze již pozorovat.

Bez nákladů by samozřejmě nebyl ani případný Czexit. Lze očekávat minimálně krátkodobý ekonomický pokles, což nesmí být ultimativním strašákem. Kdybychom takto uvažovali v roce 1989, nikdy bychom nemohli opustit komunismus a přejít k tržní ekonomice. Ostatně, liberalizace cen vedla k nárůstu inflace nad 55%, což bylo doprovázeno poklesem reálných mezd. Došlo k poklesu ekonomické aktivity o 11%. V duchu současné diskuze, bojící se jakéhokoli ekonomického propadu, nemělo k přechodu na tržní ekonomiku nikdy dojít a měli bychom ještě dnes vzývat Marxe a Engelse (což v rámci EU stejně zčásti činíme).

Lze očekávat částečný odliv zahraničních investic, což by ovšem mělo být doprovázeno oslabením měny (podporuje domácí export). V případě zrušení dotací a regulací je potřeba počítat s přechodným obdobím poklesu, kdy firmy na těchto pokřiveních trhu závislé budou (nepřizpůsobí-li se) bankrotovat a trh se bude novému normálu přizpůsobovat vznikem firem nových.

Vše je samozřejmě závislé na krocích domácí vlády. Důležité je, aby případný Czexit prováděla vláda pravicová. Největší riziko vidím v tom, že se zbavíme výnosů z členství v EU (či EHP a Schengenu), ale nezbavíme se nákladů, protože se budeme regulovat a dotovat sami.

Pokud nedojde ke skokovému nárůstu nákladů v podobě Dublinu IV (jak je nyní diskutován), jeví se rozumnější s Czexitem počkat, až jak se vyvine situace ve Velké Británii.

Pokud dojde k protlačení Dublinu IV, může dojít k vývoji, který lze dnes jen těžko predikovat. Opustit EU může celá V4 (možná i Rakousko), což by otevíralo prostor pro vytvoření alternativní, konkurenční a racionálněji koncipované platformy spolupráce evropských národů. Lze využít již existujících organizací EFTA nebo V4, případně vytvořit novou. EFTA se jeví zajímavá zejména v případě, že by se do ní vrátila Velká Británie.

Tato případná nová platforma by mohla snadno udržet spojenectví s USA (pokud zůstane zachován Trumpem nastavený kurz) a stát se bezpečnostní záštitou nejen ve vztahu k migračním tokům, ale i ve vztahu k Rusku. Což by k této organizaci mohlo postupně přilákat státy pobaltské.

Celkově lze říci, že takováto (zatím spíše v představách existující) platforma by mohla do budoucna svým významem překonat Evropskou unii a případně ji časem nahradit.

Jak vidno, vystoupení z EU sebou nese značná rizika a hlavně silný prvek nejistoty. To by ovšem nemělo být důvodem, abychom ho vnímali jako nějakou apokalypsu. Jednalo by se hlavně o odvážný krok, na jeho konci může čekat osud jak horší, tak lepší, než je současná EU. Ovšem tato volba nás čeká. Ať už v souvislosti s Dublinem IV nebo nezávisle na něm. Pokud EU radikálně nezmění svoji filozofii, tak nezadržitelně směřuje k vytvoření superstátu, jež má zajistit nikoli spolupráci států národních, ale má se stát jejich náhradou. Zároveň s tím je třeba brát v úvahu, že Evropská unie se zdá být součástí širšího (nejen) ideového útoku na samotné základy naší civilizace. Je zcela racionální si klást otázku, zda se toho chceme účastnit.