Nebojujme minulé války

Blíží se volby. Mohou patřit k nejdůležitějším volbám v našich dějinách, protože se blíží doba, kdy budeme muset učinit hned několik fundamentálních rozhodnutí.

Rozhodnutí, která budou mít na naši budoucnost podobný vliv, jaký měla rozhodnutí učiněná v letech 1918, 1948 nebo 1989. Proto je vhodné se soustředit na tyto fundamentální otázky a přestat se soustředit na minulost, přestat bojovat to, čemu říkám „minulé války.“

Co mám na mysli minulými válkami? Nejčastěji se setkávám se třemi.

První je válka s předlistopadovým komunismem. Strašení některých pravičáků návratem před rok 89 není politickým programem, je iracionální. Kousek od Náměstí Republiky se nachází Muzeum komunismu. To je to místo, kam komunismus patří. Do muzea. Nechme ho tam. Ale bojovat s ním a bát se jeho návratu? Asi stejně racionální jako bát se návratu Habsburků. I kdyby se nedejbože KSČM dostala do vlády (a že doufám, že se tak nestane), tak předlistopadový komunismus neobnoví. Nikoli bez podpory ze Sovětského svazu. Maximálně prosadí pár radikálně socialistických nápadů, ale to zvládne ČSSD nebo Strana zelených také. Relikt minulosti typu KLDR na tom nic nezmění.

S tím souvisí Rusko. Rusko je sice velmi reálné a aktuální, ovšem z výroků jeho odpůrců máte pocit, že mluví o Sovětském svazu. A ten už reálný není. Současné Rusko je bezpochyby státem s velmi silnými mocenskými ambicemi, velmi tvrdě si hájící své zájmy. Ovšem tak postupuje každá velmoc, včetně USA, Číny nebo Indie. Tyto zájmy se mohou dostat do střetu s našimi, ovšem to je důvod k racionální diskuzi, případně k zaujetí tvrdé vyjednávací pozice v dané věci, nikoli k démonizaci, panice a zneužívání Ruska coby umělého vnějšího nepřítele. Současné Rusko (což nemusí znamenat budoucí) nemá s vysokou pravděpodobností ani zájem, ani prostředky na to expandovat do střední Evropy.

Třetí minulou válkou je nacismus či fašismus. Tato válka je využívána multikulturními silami jako manipulace. Jako ultimativní zbraň proti svým názorovým odpůrcům. Jakmile je někdo běloch a použije slova jako národ či rasa v jiném než hanlivém významu (samozřejmě, jedině pokud mluví o národu či rase svém, případně jiných běloších), je okamžitě nácek, fašista apod. Člověk už potom nepozná skutečného nácka od toho, kdo je jím jen nazýván. Opět platí – nacismus ve své původní, hrůzné podobě, se stejnými symboly a Třetí říší je prostě mrtev. Prohrál válku v roce 1945.

Proč je to důležité? Protože tyto minulé války zatemňují naše vidění, soustředíce se na ně nevidíme ta témata, která jsou aktuální nyní. Ze strachu z komunismu a Sovětského svazu odmítáme vidět, že Marx se z Moskvy již dávno vrátil tam, odkud pocházel – totiž do západní Evropy. Která tím začíná představovat hrozbu mnohem akutnější než Rusko. Ze strachu, abychom náhodou nebyli jako nacisté, odmítáme (a toto platí hlavně pro západní Evropu) vidět, že našim národům hrozí zánik.

Jaká jsou tedy aktuální témata?

Primárním je postoj k imigraci, zejména té z odlišného, k našemu antagonistického civilizačního okruhu. Postoj k otázce, zda národní stát má právo zůstat národním, zakotveným v dané kultuře, nebo zda se mají všechny západní státy proměnit v multikulturní oblasti bez identity.

S tím souvisí postoj k Evropské unii. Mají tyto národní státy zůstat svrchovanými, suverénními národními státy nebo se mají naopak stále více integrovat do Evropské unie a tím pozbýt i zbytků své suverenity?

Pokud by odpověď na první otázku zněla NE, druhá se stává irelevantní, u multikulturního státu bez identity by bylo lhostejné, zda rozhodování probíhá na úrovni Prahy, Bruselu nebo třeba vlády globální.

A jako poslední, byť nikoli významem, uvedu postoj k politické korektnosti. Politická korektnost je něčím jako celospolečenským virem HIV. Stejně jako HIV zbavuje jedince obranyschopnosti a jemu se poté stane fatální i jinak banální onemocnění, politická korektnost tím, že znemožňuje nebezpečí pojmenovat (ideálně o nich i přemýšlet) činí totéž na celospolečenské úrovni. Stává se nástrojem autocenzury a má v sobě silný potenciál stát se nástrojem totalitní ideologie.

Tím, jak znemožňuje společnosti se bránit destruktivním vlivům, se tato společnost pak může začít stávat kořistí kultur a ideologií, které by jinak vážnou hrozbu nepředstavovaly. Na mysl připadnou příklady jako současná migrační vlna s následnou kriminalitou běženců, případně islamistický terorismus nebo europeismus.

Všechny odpovědi na předchozí otázky jsou legitimní, každý by si na ně ale měl sám odpovědět. A jít volit při vědomí toho, že právě tyto otázky jsou těmi, na něž by měly volby odpovědět. Volby nejsou show typu SuperStar, aby se člověk rozhodoval podle sympatií, je důležité se rozhodovat racionálně. Pokud totiž podobné otázky jednoznačně nevyřeší demokratické nástroje (tedy volby či referenda), existuje riziko, že nás nutnost nakonec bude nutit řešit je mimo rámec demokratických a právních institucí.

A to je něco, čemu bychom se měli snažit vyhnout.