Mýlil jsem se: Vstup do EU byla chyba!

Kdysi jsem bývával eurooptimistou, v památném referendu roku 2004 hlasoval ANO a následné přijetí do EU vnímal přesně tak, jak to bylo prezentováno. Tedy jako symbolický návrat do Evropy, konečné zakotvení v západních, demokratických a svobodu chránících strukturách. Jsou slova, která nikdo z nás nevyslovuje s chutí: Mýlil jsem se!

Můj postoj k EU se začal měnit postupně. Nejdříve jsem začal odmítat některé její prvky, zejména přehnanou regulaci, dotace a byrokratizaci. Ovšem samotný projekt jsem považoval za správný, domníval jsem se, že bude stačit do evropských institucí zvolit pravicověji smýšlející jedince a EU začne prosazovat rozumnou politiku. Představa Evropské federace mi nevadila, byť jsem měl za to, že by měla vzniknout spíše postupným přirozeným vývojem (v řádu stovek let), než být vytvořena de facto za zády občanů.

Kritickým bodem, kdy jsem začal EU vnímat ve špatném světle, bylo založení ESM. Pamatuji si na mediální smršť kolem osoby Davida Ratha, v jejímž stínu umlkla jakákoli celospolečenská diskuze na toto téma. Nepřesvědčivé výroky pánu Nečase a Kalouska ve stylu, že nás ESM vlastně k ničemu nezavazuje, protože ještě nemáme Euro.

Otevřené přiznání tehdejšího ministra Kalouska, prozrazující, že vše, co přesahuje horizont mandátu vlády, jejímž je členem, ho nezajímá: „My hlasujeme o tom, co se nás bude týkat jedině v okamžiku, kdy vstoupíme do eurozóny a přijmeme euro. Což není aktualita několika příštích let, rozhodně ne za doby mandátu této vlády.“

Oproti tomu stála mnohem racionálněji znějící opozice typu Pavla Kohouta, Svobodných nebo geniální proslov Richarda Sulíka v Národní radě Slovenské republiky. Opozice, jež odkazovala na konkrétní paragrafy dané smlouvy. Tu jsem si stáhl (po překvapivém zjištění, že neexistuje formální verze v češtině) ve slovenštině a přesvědčil se, že opozice nelhala (byť číslování paragrafů bylo trochu posunuto, protože kritika vycházela z pracovní a nikoli konečné verze).

Je vtipné, že právě nutným příspěvkem do ESM nyní straší ODS ve své současné kampani. Ač jsem petici Za korunu podepsal, musím se ptát – to jste to nevěděli v době, kdy jste byli vládní stranou a měli post premiéra?

O EU jsem se tedy začal začal zajímat více. A přiznal si, že jsem se mýlil. Jde o organizaci postdemokratickou (až nedemokratickou), antiliberální a v zásadě chybnou.

Za projev nedemokratických základů, na nichž současná EU spočívá, lze považovat zejména šarádu kolem Evropské Ústavy a Lisabonské smlouvy. Smlouva o Ústavě pro Evropu byla demokraticky odmítnuta referendy ve Francii a Nizozemí. Pro každého demokracii ctícího člověka jasný signál – občané si přeměnu mezinárodní organizace na superstát nepřejí. Demokrat to musí ctít a respektovat bez ohledu na svůj osobní názor (tak, jako Václav Klaus „požádal“ o členství v EU, i když byl osobně proti – šlo o demokratickou vůli většiny občanů ČR).

Co udělali unijní politici? Sepsali Lisabonskou smlouvu. Ta už neprovokuje svým názvem Ústava, státním znakem či hymnou, takže v ní základní dokument superstátu identifikují jen lidé, kteří se o politiku zajímají. „Rozdíl mezi původní Ústavou a současnou Lisabonskou smlouvou je v přístupu spíše než v obsahu,“ přiznal bývalý francouzský prezident Giscard d’Estaing (The Independent, 30. 10. 2007). I tak ale došlo k situaci, kdy Irsko vypsalo referendum. A Lisabon v něm byl odmítnut. Ale co, karavana jede dál, vypsalo se nové referendum... a v něm už to prošlo.

Superstát vznikl. Ač je ČR formálně suverénním státem, reálně vzniká většina jeho zákonů v Bruselu. Pak lze ale o suverénním státu mluvit jen stěží, autonomní oblast je výrazem řekněme optimistickým, protektorát pesimistickým.

Připomíná to situaci po zániku římské republiky a vzniku císařství. Římští občané byli formálně stále občany a nikoli poddanými krále, stále existoval demokraticky volený Senát (ovšem s okleštěnými pravomocemi), existoval institut tribuna lidu, ale de facto byli Římané právě tím, čím být odmítali – tedy poddanými (císaře).

Stejně tak jsou členské státy Evropské Unie formálně stále samostatné, mají své vlády, prezidenty (či krále) a parlamenty (ovšem s okleštěnými pravomocemi), ovšem reálně jsou tím, co jejich občané odmítli – tedy provinciemi Evropské unie. A pokud občané něco jednoznačně a většinově odmítli a přesto to jejich politici učinili – lze je ještě považovat za občany, nebo jsou to spíše už poddaní?